Nový díl Přátel je festival nostalgie. Nechybí mu humor ani emoce a fanoušky dokáže opět pohltit

Přátelé: Zase spolu

Foto: HBO

Říct, že speciální díl Přátel pojmenovaný prostě Zase spolu cílí na fanoušky kultovního seriálu a ostatní nezaujme, je poměrně banální. Zároveň to ovšem vystihuje jak kontext, v němž vychází, tak způsob, jakým ho budeme vnímat. První epizoda Přátel po sedmnácti letech totiž s láskou vzpomíná na devadesátkový seriál a stejně jako on se snaží předstírat, že nic kromě ní neexistuje.

Návrat k populárnímu seriálu či filmu po mnoha letech, tzv. „reunion“, je dnes zavedený koncept. Mění se jen jeho formát od navázání na původní příběh přes vytvoření metafikce až po talk show s herci. Přátelé: Zase spolu spadá téměř dokonale do třetí kategorie, takže kombinuje setkání herců původního sitcomu, diskuze s moderátorem Jamesem Cordenem a opětovné přehrávání starých scének.

Kromě toho se televize HBO, kde Zase spolu vzniklo, pokusila postihnout alespoň náznaky kulturního vlivu sitcomu komentáři celebrit a diváků z celého světa. A nakonec přidala i dokumentární prvky ve formě rozhovorů s tvůrci, popisujících vznik Přátel. Výsledný stominutový pořad má poměrně volnou strukturu, do velké míry funguje jako sled asociací mířících tam, kam ho zrovna vzpomínka některého z aktérů nasměruje. 

Friends Reunion Special – Photography by Terence Patrick

Šestice hlavních hrdinů si před ikonickou fontánou povídala s Jamesem Cordenem

Foto: HBO

Rozhodnutí místo nového dílu Přátel natočit vzpomínkový pořad zcela postrádající novou scénku je jistě kontroverzní a vyvolává otázky o snaze HBO podojit oblíbený starý seriál. Možná by ale přirozeně na něj navázat ani nebylo možné, Přátelé totiž existují ve vlastním světě. Právě takový se pokusil vytvořit i nový speciál. Ačkoliv producenti mluví o inspiraci z vlastních životů a problémů, postavy žijí v dokonalé fantazii, kde se dá nad cokoliv povznést v kruhu malé newyorské rodiny.

Původní sitcom tak do velké míry sledoval proměňující se západní kulturu v 90. letech, která se začínala oprošťovat od tradiční rodiny a hledala k ní nové alternativy. Všechny hlavní postavy Přátel mají komplikovaný rodinný život, ale přes různá pozadí a problémy k sobě navzájem nacházejí cestu a vytvářejí si vlastní sociální kruh. Ten jim umožňuje odolat jakýmkoliv externím vlivům, ať už neúspěchu v práci, nebo romantických vztazích.

Do tohoto světa vstupují také diváci, kteří se stávají vlastně sedmým členem nerozlučné skupiny. Není nic jednoduššího než se ponořit do jejich snadno pochopitelných charakterů a zapomenout na vnější realitu. Toho samého se, byť v jiném formátu, snaží dosáhnout také Zase spolu. Plně srozumitelné je přitom jen pro dlouhodobější fanoušky Přátel. Podle Cordenových statistik sta miliard přehrání na mnoha platformách jsou to ale stejně skoro všichni.

Když tedy hned na začátku sledujeme představitele hlavních hrdinů postupně přicházet do studia s kulisami starého seriálu, jako bychom s nimi vstupovali do jiného světa. Dobře si pamatujeme, jak jejich tváře vypadaly, když tam byli naposledy. I když jsou teď výrazně jiní, okamžitě vědí, ze kterého hrnku pili nebo kde seděli. Stejně jako my, i oni tam byli milionkrát a vždycky je přirozené se sem vrátit.

Netrvá dlouho a všichni sedí spolu v Moničině obývacím pokoji a povídají si o svých nejsilnějších zážitcích z Přátel. Dokonce znovu zkouší kvíz prověřující, kdo nejlépe zná ty ostatní. My jako diváci ovšem dění tentokrát vnímáme jinak. Spíš než bychom hádali s nimi, sledujeme jejich vzpomínky. Poprvé také máme možnost vidět i druhou stranu studia s nachystanými kamerami – každou chvíli se může začít natáčet.

Dokonalá nostalgie i podivná přehlídka celebrit

Ale nezačne. Přátelé definitivně skončili a jak tvůrci, tak herci souhlasí, že nový díl by byl nejen zbytečný, ale nemyslitelný. I když se po skončení filmu nebo seriálu vždycky ptáme, copak se asi s postavami dělo dál, nechceme to doopravdy vědět. V tom spočívá kouzlo audiovizuálního umění, ukazuje nám jen přesný výsek dění.

V tom také spočívá největší nedostatek Zase spolu, často totiž hranici pohlcení fikčním světem překračuje až příliš. Jako první je tu nevyhnutelný fakt, že Přátelé zestárli. Samozřejmě nejde o nic divného, asociace padesátiletých herců s mnohem mladšími postavami ale někdy působí zkrátka nepatřičně. Na druhou stranu je ovšem fascinující sledovat, jak rychle a zdánlivě bez námahy se z Jennifer stává Rachel a z Davida Ross.

O poznání podivnější je snaha tvůrců reflektovat kulturní vliv Přátel. Rozhovory s herci a scenáristy totiž prokládají komentáři náhodných lidí a celebrit. Teoreticky je to prohloubení sdílené zkušenosti ze sledování sitcomu, kýžený efekt se ale nedostavuje. Když například začne o své oblíbené scénce znenadání mluvit bývalý fotbalista David Beckham, Zase spolu se nebezpečně přiblíží bezpředmětnému ukazování slavných tváří.

Stejně výrazné je to u přehlídky kostýmů. Vidět Justina Biebera oblečeného jako bramboru sice může vyvolat pousmání, zcela se ale vytrácí příjemná nostalgická atmosféra a pocit, že do světa na obrazovce nějak patříme také. Iluze, že samotní Přátelé i celá vzpomínková akce není snahou HBO nahnat kliknutí na známá jména, je rázem pryč.

Naštěstí ne na příliš dlouho. Mezi seznamem celebrit, desítky sekund dlouhými pozdravy představitelů menších rolí ze seriálu a banálními otázkami Jamese Cordena je dostatek prostoru na alespoň zdánlivě upřímné momenty. Co na tom, že se díváme na stokrát viděné. Naopak právě díky tomu Zase spolu umožňuje ponořit se do žité fantazie, stát se jedním z Přátel.

Friends Reunion Special – Photography by Terence Patrick

Představitelé Přátel se naposledy všichni setkali před sedmnácti lety

Foto: HBO

O to větší je nakonec škoda, že volný průběh vzpomínek a asociací hlavních i vedlejších herců nedostal více prostoru. Možná by se pak speciál HBO vyhnul efektu běžícího pásu scének, na které se musí upozornit, a jmen, která se musí zmínit. Paradoxně tak místy nastupuje vlastní fantazie a touha diváků, kteří si to nejlepší ze stominutové stopáže dokáží spojit do živoucího světa. Dokonale obsazení hrdinové jim v tom ale naštěstí pomohou.

Přátelé: Zase spolu není ničím výjimečný, nemá žádný ze znaků moderní kvalitní televize, nemá žádná velká odhalení ani nic podobného. Může tedy působit nezajímavě. Označit ho tak by ale bylo vlastně nepochopením konceptu a funkce původních Přátel, kteří, byť vznikali paralelně s Rodinou Sopránů, žádné z takových ambicí neměli.

Byli hlavně o společném prožívání, oddechové zábavě, vybírání jen toho z reality, co dá divákům pocit sounáležitosti. A to Zase spolu ve výsledku splňuje. Když vidíme staré (známé) tváře vracející se ke svým nejznámějším postavám a do okruhu někdejších seriálových i skutečných přátel, je snadné se dojmout. Samozřejmě jsme mohli chtít něco víc, ale možná nám ve skutečnosti o nic jiného nešlo.

Student filozofie a filmových studií, fanoušek vědy, umění a moderních technologií.