Od smetáčku po Francovku. Designér Ivan Dlabač prorazil v českých domácnostech a jeho lůžko si zkusil i Kevin Spacey

Ivan Dlabač, designér, vysokoškolský pedagog a zakladatel studia Divan

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Výrobky, kterým Ivan Dlabač vdechl osobitý vzhled, má doma řada českých domácností. Patří mezi ně legendární smetáček s lopatkou pro firmu Spokar nebo lahvička Francovky. Designová lůžka značky Linet zase patří mezi světovou extratřídu. To by mohl potvrdit i Kevin Spacey, který si jejich pohodlí vyzkoušel v roli prezidenta přeživšího atentát v seriálu House of Cards.

Přesto je Ivan Dlabač, působící mimo svou výtvarnou činnost také coby pedagog na UMPRUM, spíše skromný člověk, který ze všeho nejvíc touží poznat nudu. Průmyslový design je totiž poměrně specifický obor. „Je to věc, která dělá lidem radost. Třeba tím, že je opticky potěší a dobře funguje. Je to zkrátka o radosti,“ přináší Dlabač svůj pohled na obor, v němž působí.

Zatímco ostatní výtvarníci pracují zejména s jedním, pro ně velmi dobře známým médiem, průmyslový designér ve většině případů vstupuje do neznáma. „Když dostanu zadání, pak začnu studovat obor, konkurenci, technologii, materiály, někdy do toho člověk pronikne celkem rychle, někdy to ale může být záležitost na měsíce. Rešerše musí být v tomto případě maximální,“ vysvětluje Dlabač.

Pan Tvarovač

Proto nedá dopustit na veletrhy. Na nich se inspiruje, nasává atmosféru a hledá hluchá místa produktu, která lze emočně a výtvarně pozvednout. Toto pátrání je ovšem často problematické. Zatímco malíř začíná na čistém plátně, které ho v tvorbě nikterak neomezuje, produktový designér je limitován řadou vlastností, jež musí projekt splňovat. Pro někoho se jedná o nepřekonatelný limit, Ivan Dlabač však v těchto mantinelech vidí odrazové můstky.

divan8

Ivan Dlabač je člověk, který se nežene za jměním a slávou

Foto: Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

„Vytváří mi hřiště, ve kterém se mohu pohybovat a hledat cestu, jak z kompozičního a proporčního hlediska celou věc posunout dál,“ upřesňuje Dlabač, podle kterého jsou právě proporce tím nejdůležitějším prvkem produktu. Právě skrze ně totiž daný výrobek promlouvá jako první. I proto sám sebe označuje především jako tvarovače, kterého baví vdechnout předmětům nepřehlédnutelnou, ale stále smysluplnou tvář.

Tvarování věcí bylo ostatně to první, co Ivan dlabač začal po základní škole studovat. Od dětství si předělával své věci (nejčastěji hračky) k obrazu svému. „To vlastně dělám doteď, akorát pro firmy, které si o to řeknou, a za prachy,“ usmívá se Dlabač. Upravování hraček se postupně přehouplo do úprav motocyklů, takže i dospívání prožil v dílně.

Ta byla naštěstí vždy po ruce, jelikož řemeslo bylo v rodině a mělo se stát životní profesí i pro něj. Po ukončení základní školy proto následovalo žižkovské učiliště a obor dřevomodelář, spojený s rodinnou tradicí. Z učňáku se však Dlabačovi podařilo dostat na střední uměleckoprůmyslovou školu a pak na UMPRUM.

divan4

Lepidlo Herkules, hrdina všech školních výtvarek

Foto: Divan

Na UMPRUM dostala jeho tvorba výtvarný charakter, na čemž se podílel také Bořek Šípek, známý český výtvarník a jeden ze tří Dlabačových učitelů, díky němuž se dostal k výrobě designového nábytku. Ještě při škole si založil vlastní truhlárnu, kterou po studiích provozoval dalších pět let.

V roce 1997 se nicméně rozhodl rozšířit svůj designový záběr, a proto založil vlastní designové studio, které pojmenoval Divan. Jde vlastně o kombinaci jeho příjmení (Dlabač) a jeho jména (Ivan).

Přivítejte Divan Design

Produktů, na jejichž podobě studio za svou 23letou historii pracovalo, je nespočet. Od zubního kartáčku přes zemědělské stroje až po domy. Celkově měl Divan za dobu své existence vyrobit něco okolo 150 až 200 designů. A zatímco dříve bral většinu práce na svá bedra on, dnes už u většiny výstupů figuruje jako spoluautor, případně supervizor.

„Nejdříve jsem to dělal sám, dnes už ale mám svůj věk a tým lidí, kteří jsou v některých částech schopnější. Proto se snažím mít vše jako kapelu – být její frontman a mít okolo sebe lidi, kteří hrají na nástroje, a dohromady to dává finální produkt. Jsem pyšný na tým, který tu kolem sebe mám, protože záběr je neuvěřitelně široký,“ říká Dlabač, který své zaměstnance bere jako přátele a do studia prý chodí jak domů.

divan12

Legendární smetáček s lopatkou značky Spokar

Foto: Divan

Od toho se také odvíjí výběr lidí, kteří pro Divan pracují. Základem je lidskost a pohoda generující kvalitu. Proto ve studiu neexistuje žádná nařízená pracovní doba. „Neumím si představit, že bych s lidmi pracoval na výkon. Ten je u nás sice velký, ale vždy vychází z člověka přirozeně,“ usmívá se designér.

„Podle mě je to určitá záruka kvality, ve které může kreativita daleko lépe plynout. Když se tlačí, tak to prostě nefunguje,“ dodává. I proto se doba tvorby produktů různí, což je nejvíce ovlivněno povahou zakázky. Myšlenka může být podle Dlabače někdy i vteřinovou záležitostí, její realizace a oživení ovšem trvá měsíce až roky.

Někdy je jeho úkolem navrhnout autobusovou zastávku nebo zahradní sekačku. Jindy přijdou speciality jako například vyřešení designu extrémně citlivého elektronového mikroskopu, který na první pohled žádné designování ani neumožňoval.

Dlabač je však náležitě hrdý i na realizace, jakými jsou lahev pro Korunní, obal pro legendární Francovku od Alpy nebo piksla lepidla Herkules. To jsou totiž designy, které má u nás doma téměř každý, stejně jako smetáček a lopatku vytvořené pro společnost Spokar. Této ikoně se na trhu daří přes dvacet let.

alpa

Divan navrhl i lahev legendární Francovky od Alpy

Foto: Divan

Je pro mě odměnou, že mám tuhle sbírku. Stejně jako jsem si upravoval věci pro sebe v mládí, tak jsem je stejně dobře upravil pro někoho jiného. Zkrátka vždy to vyrábím tak, aby se to líbilo mně, a ono se to líbí i druhým. V tom je podstata designování,“ dodává Dlabač, který je zastáncem věcí s vysokou kvalitou. Ke kvalitě se totiž váže schopnost sloužit svému účelu skutečně dlouho, což je věc, kterou se jakožto odpůrce konzumu snaží prosazovat.

„Udělat danou věc tak, aby ji zákazník již nechtěl novou, to je jediná cesta, jak může designér přispět do udržitelného světa. To je to, co mi dává smysl. Sice to bere práci, ale tak, ať je to dražší, udělá se to kvalitněji. Alespoň pak lidé nebudou muset chodit tolik do práce, aby vyráběli to samé znova a znova,“ dodává designér, který brzy oslaví šedesátku.

Kevin Spacey na lůžku

Tou hlavní specialitou Divanu je oblast zdravotnictví, ve které patří mezi světovou designérskou špičku. Přitom do něj vplul poměrně náhodně, a to díky spolupráci s českou společností Linet v 90. letech. Ivan Dlabač původně dostal za úkol vytvořit podobu podvozku pro lůžko Linetu. Vše se ale nakonec vyvinulo v daleko hlubší spolupráci a navržení kompletní podoby nemocničního lůžka určeného pro jednotky intenzivní péče.

„Moc se mi nelíbil prvek, kdy sestra nevidí na mě a já na ni. Proto mě napadlo udělat bočnice průhledné, což byla absolutní revoluce. Vyrobitelnost nic moc, technologicky složité, ale nakonec jsme to dotáhli do konce. Cena vystřelila astronomicky, všechno na tom bylo podivné, ale v tu chvíli to bylo tak revoluční, nepřehlédnutelné a tým Linetu vedený Zbyňkem Frolíkem byl ještě natolik schopný, že to najednou bylo vidět všude,“ vysvětluje Dlabač.

divan6

Kevin Spacey v seriálu House of Cards s výrazně viditelným logem Linetu

Reprofoto: Netflix/YouTube

Za toto řešení obdržel se svým studiem v roce 2000 národní cenu za design a o produkty Linetu se strhnul obrovský globální zájem. Dnes Linet dodává do více než 100 zemí světa a jeho logo se objevuje například i v seriálech. Velký prostor dostalo například ve velmi úspěšném seriálu House of Cards. Do Divanu díky tomuto úspěchu začaly přicházet další české zdravotnické firmy, jako je BTL, MZ Liberec či TSE.

Covid ve světě designu

Specializace na zdravotnictví byla také důvodem, proč studio Divan prošlo rokem 2020 bez větší úhony. Proto i loni rostly s obraty, které se pohybují na úrovni vyšších jednotek milionů korun. Přesto se díky pandemické situaci ve studiu určité změny odehrály. Na dva měsíce se totiž uzamkly jeho dveře a designéři pracovali z domova.

„Dělali jsme ráno a večer. Přes den jsme byli na sluníčku a komunikovali jsme přes technologie, což mi nepřišlo vůbec špatné. Vlastně díky tomu čím dál tím víc přemýšlím nad tím, že když budu sedět někde na pláži, tak to také bude fungovat,“ přemítá Ivan Dlabač.

beehive3

Přečtěte si takéSvítidla přímo ze včelího úlu. Český designér Eduard Seibert přichází na trh se světovým unikátem

Svědčí o tom i projekt Karanténa, vytvořený se studenty designu na UMPRUM. Ten se celý odehrál online, kdy studenti na Instagramu sdíleli své návrhy na téma karantény, díky čemuž mohla všechny nápady volně komentovat veřejnost. Výsledkem byly návrhy pojízdného domu či netopýřího dronu ovládaného virtuální realitou, který umožnil dostat se ven a přitom zůstat doma.

Profesor co neučí, ale směňuje

Je to trochu paradoxní, že si designový návrhář díky svému působení na UMPRUM vychovává novou konkurenci, jak ovšem Ivan Dlabač říká, je to vzájemný obchod, který dobře funguje již 15 let. Před tolika lety totiž poprvé promluvil coby pedagog ke studentům, s nimiž směňuje své zkušenosti a znalosti za jejich informace ze světa nejnovějších technologií dodnes.

Sami studenti se podle něj za roky jeho pedagogické činnosti příliš nezměnili. Pořád se jedná o manuálně zručné a tvůrčí osobnosti. Co se však mění, jsou technologie, se kterými pracují. A pokud chce Dlabač přinášet kvalitní design, je nutné, aby držel prst na tepu doby, s čímž mu jeho studenti pomáhají. Přesto některé procesy své práce rád dělá postaru a namísto technologií se spoléhá na svou hlavu a instinkty, které nazývá jako zamrazení.

„Když začnu s rešerší nad zakázkou přemýšlet, něco si skicovat, cítím, že mě to urovnává do určité kompozice. Začínám cítit, že se mi to líbí, že to, co vytvářím, vypadá dobře, volím si jednoduché kroky a začínám se základními kompozicemi. Když mě u kompozice zamrazí, tak se od toho odvíjím dál,“ vysvětluje Dlabač postup práce, kterému v tomto procesu pomáhá nejen ubalený joint, ale hlavně jeho představivost.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený KARANTÉNA (@karantena_umprum)

„Tu mám asi extrémně silnou, protože mě kolikrát hlava vygeneruje finální výsledek rychleji než počítačový program,“ říká Dlabač, který ve své hlavě nosí i veškeré schůzky a data, které spíše patří do to-do listů. Mít hlavu neustále v chodu je ovšem poměrně vyčerpávající. I proto má Dlabač velmi zajímavý sen.

„Můj sen je taková podivná věc. Chtěl bych zažít pocit nudy, protože ho neznám. I když budu stát pět hodin v koloně, tak mi hlava bude neustále generovat něco, co potřebuji vyřešit,“ svěřuje se Dlabač. Nudit se však není jeho jediným snem. Zatímco od většiny jiných designérů bychom čekali vysněnou zakázku nebo dosažení dokonalosti v určité oblasti, přání Dlabače je daleko skromnější.

„Velkou část života buduji tuhle značku a studio, které je dnes už sice méně, ale stále pořád závislé na mém vstupu kreativity a řízení. Ve mně se snoubí role šéfdesignéra, obchodníka, stratéga i uklízečky. Moje přání je proto zachovat značku a předat všechny tyto role tak, aby Divan mohl existovat i beze mě,“ uzavírá ve vší skromnosti Ivan Dlabač.

korunni

Ivan Dlabač je podepsán i pod tvarem lahve vod Korunní s ergonomickým úchopem

Foto: Divan

Fanoušek projektů Elona Muska a všeho, co dělá z budoucnosti současnost. Milovník historie, dobrého humoru, kostkovaných flanelek a soli ve vlasech.