Pamatuj, že přírodou jsi a v přírodu se obrátíš. Nizozemci vytvořili živou rakev z hub, která dělá pohřby ekologičtější

Living Cocoon je rakev vyrobená doslova z živého materiálu

Foto: Loop

Všichni zemřeme. Na jednu stranu zcela banální informace, na stranu druhou děsivá a depresivní myšlenka. Něco tak nepředstavitelného a znepokojivého jako naprostý konec naší existence ale může mít také velice romantický aspekt. Opět se vrátíme tam, odkud jsme přišli, a plně zapadneme do neustálého koloběhu bytí lidstva, přírody, vesmíru. Přesněji to znamená, že se vrátíme do země.

Aby byl proces naší transformace na biologický materiál co nejšetrnější k přírodě, nizozemský startup Loop vytvořil Living Cocoon, takřka dokonale ekologickou rakev. Místo bavlny nebo syntetických látek je totiž vystlaná mechem a její tělo je vyrobeno z mycelia. To je svazek vzájemně propletených organických vláken, typický pro některé bakterie a hlavně houby – proto alternativní pojmenování „podhoubí“.

Většinou mycelium roste pod zemí mezi kořeny stromů a do velké míry představuje významnou součást lesního ekosystému, protože propojuje život rostlin pod povrchem a čistí půdu. Jak vysvětluje zakladatel Loop Bob Hendrikx: „Neustále hledá odpadní materiály, které přetváří do živin pro okolní prostředí. Totéž dělá s toxickými látkami jako ropa, plasty a kovy. Pro čištění půdy bylo použito například i v Černobylu.“

Jedná se tedy o ideální materiál pro uložení lidských ostatků do země. Zbytek je pak estetika – mycelium je přirozeně bílé, takže rakev z něj vyrobenou není třeba dodatečně zkrášlovat barvením. Míra jejího opracování ze strany startupu je pak dostatečná pro zachování důstojnosti pohřbívaného člověka, zároveň si však ponechává nedokonalost přirozených forem.

loo-living-cocoon-bob-hendrikx-1

Zakladatel Loop Bob Hendrikx

Foto: Loop

Typický moderní pohřeb vypadá jako velice důstojná, až bizarně čistá záležitost. Zemřelý má na sobě slušné oblečení, je uložen do bílými látkami vystlané honosné rakve a pomalu spuštěn do úhledné jámy. Po zatažení kamenné desky ale začíná proces, který má s krásným odchodem pramálo společného.

Problémy začínají hned u balzamování. Konzervace těla pomocí několika litrů chemikálií ultimátně znamená znečišťování půdy karcinogenními látkami. Ve spojení s velkými rakvemi, na které padnou stovky kilogramů dřeva a oceli, vzniká ve vybetonovaném hrobě toxické prostředí. Kvůli nedostatku kyslíku se při takovém rozkladu uvolňuje metan, skleníkový plyn mnohonásobně horší než oxid uhličitý. Balzamovací tekutiny mohou prosakovat do okolní půdy a podzemních vod.

Tradiční idea pohřbu má své počátky už ve starověkém Egyptě a jeho náboženství. Původní zdroje samozřejmě prošly mnoha změnami, základem však zůstává jistá forma vzepření se přirozeným procesům a vytvoření fyzického artefaktu, který bude zemřelého dlouho připomínat. I po skončení života si člověk svým způsobem zachovává nadvládu nad prostou přírodou a stojí mimo ni.

loo-living-cocoon-bob-hendrikx-3

Vnitřek „živého kokonu“ je vystlán mechem

Foto: Loop

Náš přístup k přírodě se ale postupně mění a pokud v ní chceme jako lidstvo ještě dlouho žít, zásadně změnit se musí. Místo toho, abychom se i po smrti snažili vzepřít přirozeným procesům a snažili se našemu bezvládnému tělu postavit chladný, mrtvý monument, můžeme udělat přesný opak. Filozofie tzv. živoucího kokonu od Loopu obsahuje vycházení vstříc přírodě a zajištění, aby země lidské ostatky přijala co nejlépe.

Do určité míry se přitom zbavuje i ekologického smýšlení ovlivněného tradičním pojetím spirituality. Podle něj se spojíme s přírodou například tehdy, když na svůj hrob necháme zasadit strom, s nímž se tak staneme jedním. Také zařízení Recompose, o němž jsme psali loni, přímo spolupracuje s neziskovou organizací, která zkompostované lidské ostatky používá pro výsadbu stromů.

Doslova živá rakev

Living Cocoon ideu lidské identity a snahu alespoň o její metaforické přežití smrti překonává. Naše ostatky se nepřevtělí do konkrétního jiného organismu ani nezůstaneme v nové formě na povrchu ve specifickém místě. Jednou pohřbené tělo se pod zemí zcela rozplyne jako součást celého ekosystému. V podobně obecném duchu hovoří Hendrikx, když říká: „Living Cocoon lidem umožňuje znovu splynout s přírodou a obohatit půdu spíše než ji znečistit.“

Na jiné úrovni přitom projekt designérů z nizozemské Delft University of Technology stále zachovává myšlenku přežití ve smrti, když volí název „živoucí kokon“. Rakev lze díky použití mycelia a mechu pro vystlání skutečně označit za živou, „kokon“ je pak pochopitelně metafora k přetvoření člověka v něco nového. Speciální pohřební schránka tento proces výrazně zkrátí, podle jejích tvůrců ze standardních deseti na pouhé dva roky.

Výroba schránky zabere několik týdnů – tak dlouho totiž trvá, než mycelium ve speciálním přípravku ve tvaru rakve doroste do potřebných rozměrů. Výsledek je na vzduchu vysušen, což další růst dočasně zastaví. Umělou formou neomezený další život přírodního materiálu se pak opět obnoví, když přijde do kontaktu s vláhou po uložení do země.

logo

Loop využívá jako materiál mycelium, podzemní část hub

Foto: Loop

V průběhu rozkladu podhoubí proroste do okolního podzemního systému, zatímco ho bude obohacovat o živiny získané z těla. Loop v současnosti, po prvním pohřbu v Living Cocoon, detailně zkoumá chování svého vynálezu. Doufá, že na základě zjištění pozitivního vlivu na přírodu přesvědčí obce k tomu, aby ho začaly používat k obnově znečištěné půdy.

Samozřejmě se zdaleka nejedná o první ekologickou rakev a dokonce ani o první použití mycelia při pohřbu člověka. Americká designérka Jae Rhim Lee už před několika lety přišla s konceptem „pohřebního obleku“, do jehož vláken je podhoubí vpleteno. Loop k záležitosti nicméně přistupuje odlišně, protože mycelium nevyžívá jako doplněk, ale jako jediný materiál.

Je přitom dost možné, že „živá rakev“ bude jen prvním ze zajímavých projektů startupu. Zakladatelé totiž obecně hovoří o fascinaci práce s živými materiály. „Jako lidé nyní žijeme na hřbitově přírody. Naše chování je nejen parazitické, ale také krátkozraké. Organismy degradujeme na mrtvé, toxické materiály, ale co kdybychom je nechali žít?,“ ptá se Hendrikx.

Student filozofie a filmových studií, fanoušek vědy, umění a moderních technologií.