Více než rok jsem se vyhýbal informacím o Tenetu. Odměnou byla strhující podívaná a zmatení ze skutečného světa

Hlavní roli ve filmu Tenet hraje John David Washington

Foto: Warner Bros.

Když jsem přicházel k IMAXu, kam jsem z opačné strany republiky už několikrát přijel jen kvůli projekci, odvracel jsem oči od reklam a plakátů. Rozhodně jsem v posledních momentech před filmem nechtěl zahlédnout informaci, kterou jsem dosud neznal. Vlastně byl zvláštní pocit konečně jít do kina a vyhýbání se spoilerům mi bude trochu chybět. Tenet ale na plátně musím vidět minimálně ještě jednou.

Je to úplně banální návrh. Kritici i obyčejní diváci často doporučují se na film dívat s co nejmenším množstvím informací předem a při diskutování o něm se vyhýbají detailům o ději. V posledních několika letech ale při těch nejočekávanějších titulech tíhnu k tomu celý koncept aplikovat mnohem radikálněji. U dosud možná nejambicióznějšího projektu Christophera Nolana jsem tedy před zhlédnutím chtěl přinejlepším znát pouze název.

Při odchodu z projekce jsem pak byl naprosto přesvědčený, že jsem nemohl udělat lépe. Více než rok se stupňující očekávání umocněná dlouhou nedostupností kin znamenala strhující zážitek. Tenet, který bych se nebál označit za blockbuster z budoucnosti, je navíc ideálním příkladem filmu, na který jít „naslepo“. I když o něm tedy v následujícím textu mluvím, snažím se vyhnout jakýmkoliv informacím o obsazení nebo ději.

christopher-nolan-imax-dunkirk-crew

Christopher Nolan (nahoře) při natáčení filmu Dunkerk

Foto: Warner Bros.

Christopher Nolan má dlouhodobě reputaci tvůrce, který si pečlivě hlídá informace vypuštěné o jeho filmech. Zatímco tak jiné trailery bývají často kritizovány za to, že shrnují většinu děje, u jedněch z nejsložitějších snímků v mainstreamové kinematografii známe předem většinou jen základní premisu. Je přitom otázka, zda by před diváky v ideálním světě bez nutnosti marketingu úspěšný režisér rád neskryl úplně všechno.

Radikální vyhýbání se spoilerům

Na přelomu tisíciletí se něco takového podařilo například sourozencům Wachovským. Většina diváků na základě trailerů při vstupu do kina vůbec netušila, co to vlastně Matrix je. Kdyby to věděli, takřka první půl hodiny z celkové stopáže filmu by měli více informací než hlavní hrdina, vyprávění je ovšem postavené do velké míry na tom, že skutečnou povahu reality objevujeme spolu s Neem.

Stejně tak u Tenetu se z traileru dozvíme sice jen premisu a téměř nic o průběhu děje, sám hlavní hrdina nicméně ke stejnému zjištění dospívá prvních několik desítek minut stopáže. Když pak s údivem zjistí, o co jde, my jsme byli o stejně intenzivní prožitek ochuzeni. Totéž platí pro další aspekty jako obsazení, vizuální pojetí nebo hudbu. I kdybych si před návštěvou kina pustil jen píseň k filmu od rappera Travise Scotta, příliš brzy bych získal představu, jak se budu cítit i titulků.

Já sám jsem ve svém záměru vyhnout se všemu zcela neuspěl. Několikrát se mi stalo, že jsem se musel rychle zarazit v polovině čtení titulku článku, zakrýt si oči po spuštění reklamy před videem nebo napůl poslepu procházet hlavní stránku YouTube. Pořádně jsem ale neviděl jedinou fotografii z filmu, plakát a hlavně jsem nevěděl téměř nic o centrální premise.

Konečně zajít do kina dva týdny po premiéře byla dost zvláštní zkušenost, zvlášť když už mnoho lidí Tenet vidělo a mluvili o tom, jak je složitý. Já mezitím pořád netušil, o co jde, a film tak pro mě nabyl až jakési mýtické rozměry. Nejsem přitom fanatický fanoušek režiséra, jehož zajímavé experimenty mnohdy znamenají určité kompromisy.

Právě takový Tenet je. Více než kterýkoliv jiný současný blockbuster. Je zkrátka experimentální. Někteří kritici ho popsali jako „nepochopitelný“ a považovali to za negativum. Takový pohled je ovšem příliš zjednodušující, stejně jako označení filmu za hlavolam nebo logickou hříčku, která v sobě po rozřešení už neskrývá další rovinu.

Jelikož se chci vyhnout spoilerům, budu muset apelovat na důvěru a vlastní iniciativu diváků, Tenet nicméně obsahuje zajímavou myšlenkovou linii přímo ve středu své složité struktury. Zjednodušeně se týká naší vlastní zkušenosti s realitou, filmem a vyprávěním.

Mimo jiné je ale zajímavý i tím, jak si hraje s genderovými a rasovými stereotypy. Například rozhodnutí do hlavní role obsadit afroamerického herce, Johna Davida Washingtona, lze dokonce označit za výrazně estetické. Jeho tmavší kůže se světelnými vlastnostmi filmového materiálu interaguje specifickým způsobem a spolu s vysoce kontrastním barevným podáním snímku dotváří enigmatický charakter hrdiny.

Tenet nechce, abyste ho pochopili

Filmové dějiny z mnoha důvodů nelze mapovat jen prostřednictvím vybraných vlivných děl, mohou ovšem dobře posloužit jako určité kumulativní body toho, co bylo, a toho, co následuje. Například v žánru sci-fi jsou dobrými příklady 2001: Vesmírná odysea nebo původní Blade Runner. Oba čerpají z dobové estetiky, zároveň ale přináší nové prvky, vyprávěcí postupy a témata, která jsou silně relevantní dodnes.

mad-max-fury-road-tom-hardy-george-miller

Mad Max: Fury Road je jen velká honička, ale vyžaduje maximální pozornost

Foto: Warner Bros

Pro žánr hyperkinetického akčního filmu z poslední doby jsou to zase snímky jako Bournův mýtus nebo Mad Max: Fury Road, které reflektují zrychlující se vyprávění. Zajímavé u nich je hlavně nakládání s informacemi, tedy jakým způsobem je divák získává a jak vedou jeho pozornost. U obou platí, že i když je jejich námět jednoduchý nebo zápletka není příliš komplexní, od diváka vyžadují maximální pozornost a nelze při nich „vypnout mozek a užívat si akci“.

Ačkoliv se filmografie Christophera Nolana na první pohled může zdát, jako by stála mimo trendy, ve skutečnosti k nim spíše přistupuje z jiného úhlu a testuje jejich hranice. Platí to pro Inception, který pracuje s několika úrovněmi různou rychlostí probíhajícího vyprávění. Snímek je jednoduché označit za tzv. heist thriller a při pozorném sledování už napoprvé většinu pochopit, ale téměř nemožné to převyprávět někomu jinému.

Nolan v Tenetu vytvořil film, který je vždy o několik kroků před divákem a nedává mu možnost ho doběhnout.

Tenet jde v tomto ohledu mnohem dále a svým způsobem tak na Inception navazuje. Zároveň přitom navazuje i na typická témata a filozofii většiny Nolanovy tvorby, zajímající se o naši orientaci ve světě a jeho porozumění. Důležitý je také prvek překvapení, protože se pracuje s očekáváním a kumulativním tlakem na diváka.

Kvůli naší posedlosti příběhy a porozumění světa kolem sebe vždy intuitivně chceme vědět, jak se určitá situace nebo život postav vyvine a co se bude dít. Zároveň si ovšem na podobně viscerální rovině dokážeme užít, když je nám něco okázale zatajeno, ať už je to pro oddálení satisfakce, nebo udržení našeho úžasu. Přímo o tom ostatně mluví postavy Dokonalého triku, jednoho z nejoceňovanějších Nolanových filmů, když říkají, že se ptáme na tajemství triku, ale nechceme ho znát.

christopher-nolan-inception

Inception experimentoval s několika paralelními rovinami vyprávění

Foto: Warner Bros

Inception byl experimentem ve smyslu, kolik toho diváci snesou, aniž by se v tom, co se děje, přestali orientovat. Novinka s Johnem Davidem Washingtonem v hlavní roi je naproti tomu v zásadě experimentem s tolerancí, jak moc nás vyprávění může záměrně zmást a přitom si udržet naši pozornost. Nolan v Tenetu vytvořil film, který je vždy o několik kroků před divákem a nedává mu možnost ho doběhnout. Je pak otázka, jestli v této snaze uspěje a my ho musíme vidět znovu, nebo budeme otrávení.

Totéž platí pro audiovizuální zpracování, kterému bývá vytýkán například nepřehledný zvuk. Celý film přímo tematizuje nepřístupnost k informacím, jejich záměrně zatajování a paralelně s tím apeluje na prožitek. Ten se v některých momentech stává důležitější než pochycení všech detailů dialogů. Tenet už není úhledně rozkouskovaný na vysvětlovací části a děj, ale soustředí se na vyvinutí maximálního přijatelného tlaku na naše vnímání.

Důležitá je zkušenost

Nolan o své novince říká, že ze všech jeho filmů je právě tento nejvíce natočený pro IMAX. Nejsou to jen planá slova cinefila ani prostá součást marketingu. Jde o umělecký záměr. Stejně jako bychom jistě nepovažovali za zcela adekvátní dívat se na Rembrandtovu Noční hlídku, třebaže na obrovské fotografii s nebývalou mírou detailů, ani filmy nedává smysl hodnotit čistě na základě „obsahu“ a nezávisle na tom, v jakém kontextu je zhlédneme.

Samozřejmě se nesnažím tvrdit, že Tenet nebo jakýkoliv snímek má smysl vidět jenom v kině. Důležité ale je snažit se co nejvíce přiblížit zamýšlenému prožitku, který se u různých titulů liší. Například podle dat společnosti JustWatch se zejména uprostřed probíhající kinařské krize objevuje stále více diváků ochotných projekci na velkém plátně nahradit zhlédnutím v domácích podmínkách. U mladších diváků to platí i pro více než polovinu z několika desítek tisíc dotázaných.

tenet-trailer

Hlavní roli ve filmu Tenet hraje John David Washington

Foto: Warner Bros./YouTube

Domácí televize, zvukové systémy ani projektory ovšem v dohledné době nebudou schopny konkurovat intenzivnímu zážitku, který je například v případě Tenetu poměrně zásadní. Návštěva kina by tak i do budoucna měla rozhodně zůstat nejen společenskou, ale především estetickou událostí, podobně jako třeba návštěva galerie. Vše může navíc podpořit vlastní příprava, zahrnující vyhnutí se postupnému dávkování požitku prostřednictvím trailerů a podobně.

Své jistě udělal také nedostatek spánku v daném dni, ale když jsem odcházel ze sálu, byl jsem mírně zmatený, nějakou dobu jsem skutečný svět nebyl schopný vnímat jako skutečný. Připadalo mi, jako by se zásadním způsobem změnila má každodenní zkušenost, snad jako bych nahlédnul do její hlubší roviny. Nyní doufám, že to nebylo zdaleka naposledy.

Student filozofie a filmových studií, fanoušek vědy, umění a moderních technologií.