Občas jsme jako misionáři, o které místní příliš nestojí. Petr Vondřich o neúnavném odkrývání pláže pod libereckou dlažbou

Petr Vondřich se se svým blogem jizerské *ticho snaží najít pláž pod libereckou dlažbou

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Pokud kdosi neznalý vystoupí v Liberci na autobusovém nádraží, s největší pravděpodobností začne okamžitě pátrat po informacích, zda skutečně vystoupil na té správné zastávce. Ovšem čím déle v tomto severočeském městě setrvá, tím více mu začne přicházet na chuť.

Aby tato urbanisticko-kulturní degustace neskončila dříve, než se člověk dostane k příjemným chuťovým nuancím, je tu Petr Vondřich. Jeho regionální blog jizerské *ticho a nově i autorský průvodce Lieberec přibližuje všem zájemcům místa a události, o kterých mnohdy netuší ani místní.

Místo, kde chcípnul pes

Pochopit současnou kulturně-sociální situaci v Liberci vyžaduje poměrně hlubokou sondu do událostí, které se v tomto severočeském městě odehrály v průběhu minulého století. Na jeho počátku patřil Liberec k nejvýznamnějším městům nejen na území tehdejšího Království českého, ale celého Rakouska-Uherska.

liberec4

V kolika českých městech vás odveze tramvaj přímo pod sjezdovku? V Liberci tomu tak je.

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Pak ale přišla válka, po ní odsun německého obyvatelstva, čímž město přišlo o podstatnou část své původní populace. Do města se přistěhovali lidé z menších měst a vesnic, kteří v mnoha případech nebyli schopni udržovat libereckou zahradu v takovém květu, jako se to dařilo původním obyvatelům.

Dodnes je mi záhadou, jak je možné, že se ve stotisícovém městě nenajde dostatek lidí na to, aby jeho centrum bylo plné života.“

I přesto se zde v minulém století povedlo zrealizovat několik skvělých projektů, jako je například architektonické zpracování Ještědu, který patří mezi to nejlepší, čím se může česká architektura druhé poloviny 20. století pochlubit. Bohužel ale už jen na starých fotkách si můžete prohlédnout další skvost z pera architekta Hubáčka, obchodní dům Ještěd. Milovanou ikonu města nechalo totiž jeho někdejší vedení v roce 2009 zbourat.

Pod dlažbou může být pláž

Dnes je Liberec znám především jako město sportu, kde lidé o víkendech raději vyráží do hor, než aby se věnovali kulturnímu programu. To je také jeden z důvodů, proč je v Liberci nových a alternativnějších podniků jako šafránu. Pokud se však přeci jen nějaká zajímavá vlaštovka objeví, s největší pravděpodobností neunikne pozornosti regionálního blogu jizerské *ticho. Jeho autor Petr Vondřich již sedmým rokem jeho prostřednictvím informuje o zajímavém dění ve městě a širokém okolí.

petr-vondrich2

Petr Vondřich

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Blog, který pro svůj název našel inspiraci ve stejnojmenné slavné obrazové knize o Jizerských horách, je paralelou k tichu, které každý večer zavládne v ulicích města. „Dodnes je mi záhadou, jak je možné, že se ve stotisícovém městě nenajde dostatek lidí na to, aby jeho centrum bylo plné života. O to víc jsem ale toužil poznat lidi, kteří se s tím snaží něco udělat,“ vypráví Petr Vondřich důvody, které ho dotlačily k založení blogu.

„Říkal jsem si, že najdu nějakých pět lidí, o kterých napíšu, a tím to skončí, ale najednou jsem zjišťoval, že je pořád o čem psát,“ popisuje Vondřich moment, kdy zjistil, že pod libereckou dlažbou se dá skutečně narazit na pláž. Toto heslo francouzského studentského hnutí ze 60. let se nakonec stalo mottem celého Vondřichova projektu.

Misionáři s těžkým údělem

Rozebíráním pomyslné dlažby však Petr Vondřich započal stejně sisyfovskou práci, jakou dělají lidé, o kterých ve svém blogu píše. Ti se stejně jako on snaží své město určitým způsobem změnit, dělat v něm věci jinak, než je běžné, po svém a na koleni.

Jsou to lidé provozující zajímavé kavárny, restaurace a ubytování, vytvářející architektonicky unikátní projekty či netradiční kulturní akce, kterých jsou třeba v Praze stovky. Díky oné jinakosti získávají všechny, byť jen lehce alternativní snahy v jednotvárném libereckém prostředí velice specifické kouzlo.

liberec1

KI-NO je kulturní akce, která dokáže zaplnit jednu z hlavních ulic města

Foto: Tobiáš Hrabec

S tím je ovšem spojen ten problém, že lidé, kteří za nimi stojí a investují do svých projektů značné množství času i peněz, za svou píli nebudou nikdy dostatečně odměněni. Cílová skupina je zde prostě stále příliš malá. „Moje kamarádka z Hradce říká, že když je víkend, lidé se tam pěkně obléknou a jdou se projít k Labi. A my si vezmeme tepláky a jdeme do hor. Myslím, že se na tom ani po letech nic nezměnilo,“ přemítá Vondřich.

„Občas si připadám, že jsme jako misionáři kdesi v Jižní Americe, kteří se tam snaží šířit svou víru. V tom lepším případě je o ni tu a tam zájem, ale vždy jen na krátkou chvíli. Bylo by super, kdyby to bylo jinak, ale to se bohužel neděje,“ říká.

Jako Instagram

Svůj blog koncipuje pětačtyřicetiletý autor i jako jistou formu osobního Instagramu, jehož obsah je určený především pro něj samotného. „To je také důvod, proč je můj blog hodně subjektivní. Je to takový moje album, kam si dávám hezký fotky a zajímavý lidi. Nějakou větší ambici tomu ani nepřikládám,“ vysvětluje.

liberec2

Oblastní galerie v Liberci našla před několika lety svůj nový domov v pečlivě zrekonstruované secesní budově bývalých městských lázní

Foto: Ivan Němec

liberec3

Originální pojetí školky v libereckých Vratislavicích patří z architektonického hlediska mezi to nejzajímavější, co v Liberci za poslední dobu vzniklo

Foto: Alexandra Timpau

Mezi takové fotky se řadí i ty od fotografky Hany Knížové, rodačky z České Lípy a držitelky ocenění Taylor Wessing Prize či Czech Grand Design. Její fotografie se objevily i v autorském průvodci Lieberec, který Petr Vondřich nedávno vydal.

Svého průvodce, který je jakýmsi vyvrcholením oné sedmileté práce na blogu, pojmenoval Lieberec. Název vychází z pojmenování města, německého pojmu pro lásku i odkazu na rodinu Liebiegů, kteří pro severočeské město ve své době představovali to samé, co znamenal Baťa pro Zlín.

Člověk to musí chtít dělat. Mít to místo rád a dát tomu všechno.“

Stejně jako v případě Jizerského ticha, byl i tento projekt vytvářen na základě čistě subjektivních pocitů z města, ve kterém Vondřich žije. Díky tomu je těžké říci, komu je přesně určen. Stejně dobře se do něj začtou lidé přijíždějící do Liberce na výlet i studenti, kteří zde studují. A nudit se při jeho četbě nebudou ani stálí obyvatelé města.

Kdo by v průvodci hledal informace o místní zoologické zahradě či Ještědu, které patří mezi nejčastěji doporučovaná místa konvenčními průvodci, byl by zklamán. Lieberec přináší tipy na kulturní akce a zajímavá místa, o kterých mnohdy nevědí ani místní. Jedná se o místa, ke kterým se pojí jedinečný design, zajímaví lidé, unikátní služby či krásná místa v přírodě nabízející možnost netradičního zážitku.

Možná není tak zle

Že Liberec není změnám zcela uzavřen, dokazuje i ten fakt, že je o průvodce Lieberec velký zájem. První náklad byl okamžitě vyprodán. A v následující crowdfundingové kampani na dotisk se během několika dnů podařilo vybrat více než dvojnásobek z požadované částky, celkem 113 tisíc korun.

jizerske-ticho-lieberec2

Sportovní nadšení obyvatel Liberce je zachyceno i v průvodci

Foto: Eva Pacalová

To dokazuje, že ona misionářská práce možná nakonec není tak marná, jak se Petru Vondřichovi zdá. S novou generací totiž přichází stále více posluchačů, kteří mají chuť naslouchat odlišnému kázání, než na které byli dosud v liberecké kotlině zvyklí. Zároveň tento úspěch dokazuje, že postupná píle a dřina všech, kteří pomáhají vytvářet obsah Jizerského ticha a měnit město, nakonec může Liberci pomoci najít cestu na výsluní.

Podobný problém, který nyní trápí některé obyvatele Liberce, se však týká řady dalších českých měst nejen z oblasti Sudet. Pro ty, kteří by na tom chtěli něco změnit, má Petr Vondřich jen jednu jedinou radu: „Člověk to musí chtít dělat. Mít to místo rád, a dát tomu všechno.“

liberec6

Tzv. Papírák je i přes svou neutišenost jedním z míst Liberce, na kterém se v posledních letech odehrávají pozitivní změny

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Fanoušek projektů Elona Muska a všeho, co dělá z budoucnosti současnost. Milovník historie, dobrého humoru, kostkovaných flanelek a soli ve vlasech.