Z nemocnice do globálního technologického startupu. Jak se z mladé zdravotní sestry stala úspěšná vývojářka

Veronika Gabrielová začínala jako zdravotní sestra, dnes je vývojářkou

Foto: Miloš Turek

Je jí teprve sedmadvacet, ale v životopisu už se jí vyjímá slušně bohatá kariéra. Když byste si na jeho začátku přečetli, že Veronika Gabrielová vystudovala zdravotní školu a nastoupila do nemocnice jako sestřička, nečekali byste, že na jeho aktuálním konci bude stát, že je z ní programátorka. A svým příběhem chce inspirovat i další ženy.

„Jako malá jsem určitě chtěla být kosmonautem nebo princeznou, ale rozhodně nepřicházelo v úvahu, že bych se stala programátorkou,“ směje se dnes Veronika Gabrielová, když popisuje svůj kariérní příběh v zasedačce českého technologického startupu Productboard.

To však předbíháme. Abychom pochopili, proč je Veronika mezi dalšími ženami, jež se také daly na dráhu „ajťaček“, tak trochu výjimkou sama o sobě, musíme se vrátit o více než deset let zpět. Tehdy patnáctiletá Veronika v Děčíně končila základní školu a rozhodovala se, co dál. Jak ale sama podotýká, v takovém věku nejste předurčeni udělat vždy to správné rozhodnutí, které vás ale může ovlivnit na celý život.

Nakonec padla volba na střední zdravotní školu. „V naší rodině trochu hrály roli stereotypy. Rodiče mě chtěli poslat na obor, který budu moct dělat celý život. Navíc jsem byla holka, tak to byla jasná volba,“ vzpomíná Veronika, která na „zdrávce“ a krátce nato při praxi zjistila dvě klíčové věci.

veronika-gabrielova

Veronika Gabrielová

Dělat ve zdravotnictví ji sice bavilo, jenže stejně rychle pochopila, že tohle rozhodně není práce, kterou by chtěla dělat celý život, jak ji původně v dobré víře naplánovali rodiče.

„Práce je to zajímavá, denně musíte dodávat skutečné výsledky, staráte se o pacienty. Jenže v nemocnicích jsou všichni v permanentním stresu, nechuti a zášti a klid nenajdou ani doma, protože žijí od výplaty k výplatě,“ vzpomíná na svůj jediný rok na gynekologickém oddělení v děčínské nemocnici.

Mnohem větší potenciál

Její motivace odejít se nakonec stupňovala každým dalším dnem. Životní úroveň mladé sestry, která si po škole na menším městě domů odnáší něco málo přes 11 tisíc korun čistého měsíčně, tehdy jednadvacetileté Gabrielové přišla do budoucna nepřijatelná. Sama chtěla někam růst a v nemocnici ani dlouhodobě podhodnoceném zdravotnictví obecně neviděla žádné východisko.

Přišla tak výpověď, stěhování do Prahy, krátká zkušenost v roli učitelky v mateřské anglické škole i soukromé chůvy, což ale pro Veroniku byla pořád spíše jen brigáda. „Cítila jsem, že můj potenciál je mnohem větší, a chtěla jsem pro to něco udělat,“ vzpomíná. A tak se přihlásila na soukromou vysokou školu, kde chtěla vystudovat obchodní právo. Měla z oboru hodně známých, tak ji to lákalo. Nakonec ale ani právo nebylo to pravé ořechové.

keelcraft-boxed-min

Přečtěte si takéVítr ve vlasech, vůně kávy a uklidňující ticho. Projeli jsme se na luxusní elektrické lodi Davida Miklase

Těsně před dokončením bakaláře ze školy odešla, protože zjistila, že ani tady svůj potenciál nedokáže naplnit podle svých představ. Když se dnes ohlíží zpět, tvrdí, že rozhodnutí nelituje, kvůli titulu stejně studovat nešla. „Považuji to za dobrou zkušenost. Hodně jsem se toho naučila a získala jsem čas na přemýšlení, co dál dělat,“ přemítá.

Právnická studia ji přihrála brigádu v advokátní kanceláři, kde sice měla sbírat praxi jako právník, jenže místo toho neustále kolegům instalovala tiskárny a radila se záležitostmi kolem počítačů. Na ženu ne úplně obvyklá záliba, ale Veronika si s počítači vždycky rozuměla.

veronika-gabrielova2

Veronika Gabrielová

I díky mamince, která v kanceláři seděla s několika ajťáky, měla doma nadupaný herní počítač a nejen, že se spolu večer vždy dohadovaly, kdo bude hrát hry, ale zároveň se Veronika v počítači pořád šťourala. „Máma hrála hlavně RPG, já spíš adventury a 3D akční hry,“ směje se Veronika. Na svou zálibu si znovu rozpomenula, když se začaly rozjíždět programovací kurzy od Czechitas Dity Přikrylové.

Veronika to brala jako zajímavou příležitost a motivaci po nepříliš zdařilém období mezi právníky, a tak se přihlásila. Jak dnes vzpomíná, z vůbec prvního kurzu rozhodně neodcházela nijak zvlášť omámená, že by ji programování chytlo na první dobrou, ale dostala se díky tomu do nadšené komunity a ta ji už nepustila.

„Komunita lidem obrovským způsobem pomáhá dostat se do IT.“

Přes několik setkání a menších kurzů se dostala až k iniciativě PyLadies a její intenzivní tříměsíční kurz, kde detailně poznala populární programovací jazyk Python, ji definitivně zlomil, aby skutečně zkusila kariéru programátorky. To se však mnohem jednodušeji řekne, než provede.

„Komunita lidem obrovským způsobem pomáhá, aby se do IT dostali. Já jsem se v tom ale ještě nějakou dobu pořád úplně necítila. Mnoha věcem jsem logicky stále nerozuměla, což mě frustrovalo, a tak jsem i první stáž brala pořád jen jako stáž,“ vzpomíná.

Je to o firemní kultuře

Řeč je o několikaměsíční stáži ve vývojářském týmu farmaceutické firmy MSD, kde Veronika svou programátorskou kariéru oficiálně zahájila. Nakonec ve firmě strávila dva roky, během kterých vedle sebe neustále měla člověka, na něhož se mohla obrátit a učit se od něj.

To je podle ní naprosto klíčová věc. Ne každá firma má takový přístup, ne všude dokáží pro nového člověka, v oboru navíc dosud nezkušeného, najít volného kolegu, který se mu bude věnovat. Byť se to mění k lepšímu, prostředí v IT není ještě vždy úplně přívětivé. Sama Veronika si tak dnes vybírá firmu hlavně podle toho, jestli ji sedí prostředí a budovaná kultura, nebo ne.

tiny-house-min

Přečtěte si takéPostavit maličký dům a zasadit strom. DONE je český tiny house, který lze složit vlastníma rukama

„Byla jsem ve firmách, kde to, že jsem žena, dělalo v týmu divnou atmosféru. Byla jsem neustále sledovaná, jestli na to mám, nebo ne. Poznala jsem ale i firmy, kde to naopak nikdo neřešil, fungovala v nich diverzita a všichni byli vstřícní,“ popisuje Gabrielová, která nakonec přes krátkou štaci v Kiwi.com skončila až v Productboardu.

Jeden z nejnadějnějších tuzemských startupů současnosti rychle roste a zatímco v San Francisku jeho spoluzakladatel Hubert Palán řídí rychle rostoucí byznys, druhý spoluzakladatel Daniel Hejl v Praze buduje vývojářské středisko. Právě do něj Veronika před rokem naskočila a svou zkušenost si pochvaluje.

veronika-petra-productboard

Petra Zábojníková z týmu QA a Veronika Gabrielová z front-end týmu Productboardu

Foto: Miloš Turek

V Productboardu se buduje firemní kultura založená na otevřeném přístupu a vzhledem k tomu, že dnes už firma čítá přes 100 lidí z 18 zemí, je i diverzita na vysoké úrovni. Přestože je zatím Veronika mezi vývojáři jako dáma v menšině, prý to nikdo neřeší. Sama by už ani navíc po zkušenosti v nemocnic v čistě ženském kolektivu pracovat nechtěla.

„Můžu s čistým svědomím říct, že jsem v týmu, ve kterém chceš jako holka pracovat. Jsem přesvědčená, že když kluci mají mezi sebou v týmu holku, přináší to pozitiva pro všechny,“ míní. Každý podle ní přemýšlí trochu jinak a zatímco holky mají větší smysl pro pořádek a pro detail, kluci zase mohou být větší experti v kódu.

I proto se vedle toho, že v Productboardu působí jako front-end developerka, významně věnuje také komunitním akcím. Sama ví, že právě komunita ji k práci, v níž se našla, přivedla, a tak ji chce dál rozvíjet. Můžete ji tak potkat, jak například po Praze a celém Česku provádí expaty, kteří u nás nakonec zakotví právě třeba v Productboardu, ale i mnoha dalších technologických firmách, které odsud staví globální produkty.

Veronika si právě takové příležitosti nesmírně váží. „Přišlo mi skvělé, že se můžu na něčem takovém podílet. Přemýšlím tu o jiných věcech a je to úplně jiná práce, než na kterou jsem byla zvyklá ve zdravotnictví, zase jinak náročná,“ říká.

Raketová věda

Když už byla řeč o holkách a klucích, Veronika přiznává, že v mnoha ohledech ještě na své mužské kolegy nestačí. Je to logické i vzhledem k tomu, že má proti nim často mnohaleté manko. Podle ní to ale nevadí. Vývoj technologií dnes řeší prakticky všechny firmy a příležitostí, kde se uchytit, je nespočet.

„Ne všechny firmy potřebují raketovou vědu. V IT je obrovský prostor pro lidi, kteří nemají technické zázemí, aby mohli programovat raketu, ale přesto najdou perfektní uplatnění,“ říká z vlastní zkušenosti. Sama se tak neustále učí, zdokonaluje a tím zároveň získává stále větší svobodu, protože příležitostí je nejen v rámci firmy, ale i obecně na trhu opravdu mnoho.

veronika-gabrielova

Veronika Gabrielová

Foto: Miloš Turek

A jestli to ještě jednou nezkusí se školou, tentokrát tou správnou? „Za pár let se můžu rozhodnout, že si ji opravdu dodělám. Kdybych chtěla jít pracovat pro Facebook, Google nebo NASA, tak budu určitě v nevýhodě, protože spoustu velkých světových firem chce doktorát, ale jsou tu tisíce dalších příležitostí,“ říká.

Zda se do školy jednou skutečně vrátí, je zatím ve hvězdách, ale své zkušenosti nyní Veronika i v rámci komunitních akcí dává všem ostatním ženám – a nejen těm – k dobru. Necítí se jako žádná superhrdinka, ale spíše se snaží ukazovat, že začít s programováním, a vlastně ani čímkoliv jiným, nemusí být nikdy pozdě.

„Moje výhoda byla, že jsme šla vždy za lepším. Například pro lidi s rodinou je mnohem těžší změnit kariéru, ale pokud to opravdu chtějí a umí se rychle učit a posouvat, nabízí svět IT nekonečné možnosti, co se týče růstu a nakonec i peněz,“ dodává Veronika, která je přesvědčena, že pokud se člověk ve své práci necítí komfortně nebo ho nenaplňuje, neměl by se bát změny. A vůbec nemusí jít zrovna o programování. Jde jen o to, nebát se, vystoupit z komfortní zóny a jít za tím, co ho bude skutečně naplno bavit.

Šéfredaktor CzechCrunche, Apple pozitivní uživatel a sportovní fanoušek.

CzechCrunch Express

Nenechte si utéct zásadní zprávy!

Přihlašte se k pravidelnému odběru novinek ze světa technologií a startupů.