Neznámé příběhy Apolla 11: třetí astronaut, co nepřistál na Měsíci, svérázný řídící letu i mladý inženýr, co neuměl kódovat

Michael Collins při cvičení v lodi Apollo

Foto: NASA

I po padesáti letech je to jeden z nejepičtějších příběhů, který kdy lidstvo zažilo. Neil Armstrong a Buzz Aldrin se na den přesně před padesáti lety stali prvními lidmi na Měsíci a Spojené státy tak za celosvětových ovací vyhrály závody se Sovětským svazem. Za senzací, kterou v přímém přenosu sledovaly miliony lidí, jsou však zapomenuté příběhy těch, díky kterým se celá mise úspěšně uskutečnila.

Armstrong a Aldrin pochopitelně v celé misi Apollo 11 tvořili jen pomyslnou špičku ledovce. Pouze na misi Apollo 11 mělo pracovat přes 400 tisíc Američanů a traduje se, že v USA nebyl stát, z něhož by nepocházela alespoň malá část rakety Saturn V. Role některých z nich přitom byly pro úspěch mise zcela klíčové.

Neila Armstronga a Buzze Aldrina si většina lidí v souvislosti s Apollem 11 vybaví, Michaela Collinse už ale málokdo. Právě on byl třetím astronautem na palubě, který však jako jediný nepřistál na Měsíci. Jakožto pilot modulu Columbia měl nejdříve na starost oddělení modulu Eagle, na jehož palubě byli Armstrong s Aldrinem. Sám pak v modulu Columbia obíhal kolem Měsíce, zatímco Armstrong a Aldrin zhruba 100 kilometrů pod ním dělali první kroky po Měsíci.

collns7

Michael Collins při výcviku programu Apollo

Foto: NASA

Na povrch Měsíce se poté již nikdy nepodíval, nikoliv proto, že by nemohl, ale protože nechtěl. Podle magazínu Time mu dokonce ještě před odletem Apolla 11 byla nabídnuta pozice velitele v jedné z dalších misí programu, aby se i jeho boty dotkly měsíčního prachu. Collins to odmítl. Hlavní pro něj bylo, aby mise Apollo 11 uspěla jako celek.

O samotě strávil na oběžné dráze téměř celý pozemský den a Měsíc třicetkrát obletěl. Dostal se i nad tzv. odvrácenou stranu Měsíce, tedy tu, která není ze Země nikdy viditelná. V té době tak neměl kontakt s Armstrongem a Aldrinem a ani se Zemí.

Tisk mu proto začal přezdívat nejopuštěnější muž na světě. Toto oslovení ale dnes osmaosmdesátiletý Collins odmítá s tím, že byl na dlouhé a osamělé lety jakožto armádní pilot zvyklý.

Čas si po celou dobu mise krátil pitím kávy a nahráváním palubního deníku. Zatímco čekal na start lunárního modelu z povrchu Měsíce, přiznal se v něm, že jeho největší hrůzou za poslední půl rok bylo to, že nechá Armstronga a Aldrina na Měsíci a odletí k Zemi sám.

Co když se vrátí sám

Právě vzlet z měsíčního povrchu, nikoliv přistání, bylo bodem, kterého se mnozí včetně Collinse obávali nejvíce. Vzletový stupeň byl totiž osazen jednoduchým motorem a až do osudného okamžiku nebylo možné otestovat, zda jeho síla bude stačit na to, aby skutečně posádku z Měsíce zvedl.

apollo-m

Přečtěte si také„Houstone, Orel přistál.“ Zažijte misi Apollo 11 v reálném čase včetně dobových videí a rádiové komunikace

Byl to známý risk, se kterým všichni počítali. Kdyby motor, který měl v tu chvíli palivo jen na 30 sekund letu, selhal, Armstrong i Aldrin by zůstali bez možnosti pomoci na Měsíci.

Collins se přitom dostal do posádky Apolla 11 docela náhodou. Ještě v roce 1968 to měl být on, kdo poletí na palubě Apolla 8, ale kvůli operaci kolene ho na jeho pozici zastal Jim Lovell. Klíčem pak byl způsob, jakým NASA vybírala astronauty pro jednotlivé mise.

1024px-gemini10crew

Posádka mise Gemini 10, John W. Young a Michael Collins

Foto: NASA

Posádku tvořili ti z astronautů, kteří byli zálohou třetí mise od poslední, což byla v případě Apolla 11 právě Apollo 8. Během Apolla 8 seděl Michael Collins v řídicím středisku na pozici tzv. CAPCOM, tedy astronauta na Zemi, který přímo komunikuje s posádkou.

Před letem Apolla 11 se Collins podíval do vesmíru pouze jednou, v rámci mise Gemini 10 v roce 1966. Během ní také vystoupil mimo loď na jeden z prvních tzv. vesmírných procházek. Po vrcholu své kariéry byl Collins například náměstkem ministra vnitra Spojených států. Později se stal ředitelem Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu D.C., vystudoval Harvard Business School a podnikal.

Selhání není možnost

Mozek celé mise Apollo 11 se však nacházel na Zemi, v texaském Houstonu, kde v kontrolní místnosti pracovali celých devět dní desítky inženýrů a podporovali posádku ve všech směrech. Hlavou celé této důležité party byl řídící letu Gene Kranz. Z jeho pozice, krátce přezdívané jako FLIGHT, přijímal největší rozhodnutí v kritických okamžicích mise a komunikoval se všemi ostatními v místnosti.

eugene_f-_kranz_at_his_console_at_the_nasa_mission_control_center

Řídící letu Apolla 11 Eugene Kranz v roce 1965

Foto: NASA

Byl to on, kdo dal povolení modulu Eagle k přistání na Měsíci, přestože mířil mimo plánovanou lokalitu přistání, Armstrong řídil stroj manuálně a spaloval více paliva, než měl. Do toho v kokpitu opakovaně svítily dva alarmy. Kranz, známý pro svou svéráznost, však přesto dal povolení k přistání. Stejně tak zahajoval i ukončoval veškeré další fáze letu.

Ještě před programem Apollo sloužil na stejné pozici v programu Gemini. Nejvíce ho však proslavila o necelý rok později mise Apollo 13. Na lodi tehdy dva dny po startu explodovala nádrž s kyslíkem, která připravila posádku o část tepla a vzduchu a ohrozila její životy.

Tým v čele s Kranzem vyvinul během pár hodin nové nouzové scénáře a astronauty dopravil zpět na Zemi. Na motivy této události byl natočen v roce 1995 i film Apollo 13, díky němuž je spojován s hláškou „selhání není možnost“.

Kranz nadále pokračoval jako letecký kontrolor až do ukončení programů Apollo, v NASA však pokračoval až do devadesátých let v rámci programu Space Shuttle. Známý byl také pro své vesty, které nosil vždy v pozici leteckého kontrolora. Šila mu je jeho manželka Marta a na přistání na Měsíci nosil vždy zásadně vesty bílé barvy.

Pravá ruka leteckého kontrolora

Sám řídící letu však s astronauty přímo nekomunikoval – tato čest náležela již zmiňované pozici CAPCOM, kterou držel astronaut Charles Duke (kooperace Kranze a Duka je vidět na videu výše). Jeho ikonický jižanský přízvuk provázel Armstronga, Aldrina a Collinse po celou dobu letu.

Sám se podíval na Měsíc v rámci mise Apollo 16, kde strávil dlouhých 71 hodin. Armádu opustil v hodnosti brigádního generála v roce 1973, po skončení programu Apollo. Dvakrát navštívil i Česko, byl také hostem pořadu Hyde Park Civilizace v České televizi.

s69-39601

Astronauti Duke, Lovell a Haise komunikující s posádkou Apolla 11 ze střediska v Hustonu. Lovell a Haise byli záložní astronauti pro tuto misi.

Foto: NASA

Mise mladých inženýrů

Jestli byl něčím specifický program Apollo, tak tím, že klíčové role v něm hráli mladí inženýři, někteří z nich měli jen čerstvé technické vzdělání. Bylo tomu tak díky faktu, že během programu vznikalo mnoho věcí od nuly, a tak v něm starší generace jednoduše neměly dostatek zkušeností. Na velíně prý byl průměrný věk 28 let.

Jednou z nich byla například Margaret Hamiltonová, softwarová inženýrka z MIT, která napsala letový naváděcí software pro program Apollo. Vynikala prý svou velkou pečlivostí – jednou dle vlastních slov odešla uprostřed noci z večírku, protože si uvědomila, že má v kódu chybu.

Směr NASA bez znalosti kódování

V řídící místnosti se pořádně zapotil během letu Apolla 11 i Don Eyles, tehdy teprve šestadvacetiletý inženýr, který napsal velkou část kódu pro lunární modul Eagle. Právě v době, kdy byl aktivovaný, se odehrály nejdramatičtější chvíle letu. Když se z kabiny začaly při přistávání ozývat hlášení o chybách 1201 a 1202, Eyles strnul v obavách, že za ně může on.

Ve skutečnosti ale jím napsaný software fungoval přesně tak, jak měl. Jak řekl v rozhovoru pro The Wall Street Journal, chyby totiž odkazovaly k přetížení palubního počítače, který se (přesně jak měl) resetoval a spustil své procesy znovu. Ukázalo se, že chyba byla čistě lidská – někdo z astronautů zapnul radar, který počítač zahlcoval nepotřebnými daty.

Eyles se do NASA dostal úplnou náhodou. V létě 1966 zoufale potřeboval práci, když bez velkých očekávání vstoupil do budov MIT, zda by pro něj něco neměli. Překvapivě práci dostal a začal pracovat na kódu pro Apollo 11. Předtím přitom v životě žádný nepsal.

„Nikdo tehdy nevěděl, jak přistát na Měsíci, stejně jako nikdo nevěděl, jak se programují počítače. My jsme se snažili přijít na obojí,“ řekl pro WSJ.

I tito lidé tak nemalým dílem přispěli k tomu, že Apollo 11 se navždy zapsalo do dějin lidstva. Mise trvala 195 hodin 18 minut a 35 sekund. Na Měsíci lidé poprvé přistáli 20. července 1969 ve 20:17 UTC a splnili tak proklamaci prezidenta Kennedyho, který o osm let dříve prohlásil, že ještě v šedesátých letech by Spojené státy měly vyslat člověka na Měsíc a bezpečně ho dopravit zpět na Zemi.

Z Měsíce se Apollo 11 vrátilo s jednadvaceti kilogramy vzorků, jejichž části jsou dodnes testovány. O půl roku později, v listopadu 1969, následovali Armstronga, Aldrina a Collinse na Měsíci astronauti mise Apollo 12 a do roku 1972 ještě čtyři další mise programu Apollo.

apollo11-armstrong-collins-aldrin

Posádka mise Apollo 11: Neil Armstrong, Michael Collins, Buzz Aldrin

Redaktor CzechCrunch, student politologie a mediálních studií na FSS MU. Píše texty o vesmíru, sociálních sítích a technologiích.

CzechCrunch News

Nenechte si utéct zásadní zprávy!

Přihlašte se k pravidelnému odběru novinek ze světa technologií a startupů.