Pavel Kacerle: Poprvé řídím vlastní startup. Buď vyjdu jako vítěz, nebo nás to semele, plán B nemám

Začínal v malé české vesničce kousek od Plzně s několika tisíci obyvateli a nakonec se dostal přes Londýn, Berlín a Singapur až do slunné Kalifornie. Pavel Kacerle při své cestě pracoval s těmi nejlepšími v oboru na vizuálních efektech do filmů jako Iron Man 2, Strážci Galaxie, Spider-Man: Homecoming či Jurský svět a nyní se vůbec poprvé ve své kariéře naplno pouští i do budování vlastního byznysu. S Pavlem Kacerle jsem se potkali v jednom z nejznámějších coworkingů v San Francisku, kde jsme probírali jeho životní cestu k novému startupu, kterým dnes každý den žije.

Ve velmi upřímném a detailním rozhovoru Pavel Kacerle odhaluje, co ho původně přivedlo k filmové kariéře, jeho začátky v prostředí, které ho prakticky žádným způsobem nevedlo k práci na počítači, stejně jako vyjednávání s filmovými studii a také začátky a průběh tvorby produktu v jeho novém startupu. Důležitou součástí jeho příběhu je i nešťastná událost z konce loňského roku, která mu života otočila kompletně naruby.

Za několik posledních let jsme se potkali na mnoha místech, kde jsi žil, od Singapuru přes Prahu až po Los Angeles. Co nyní děláme v San Francisku?

Poslední tři roky jsem strávil v Los Angeles, kam jsem šel se záměrem pokračovat ve filmovém průmyslu. Opustil jsem Lucasfilm v Singapuru a dalším logickým krokem bylo zabojovat o práci přímo v ústředí Marvel Studios v Burbanku, kde bych mohl dál růst. Nedlouho nato přišla nabídka spolupráce na filmu Captain Marvel, ale už v té chvíli se ve mně něco začalo lámat a cítil jsem, že bych se chtěl posunout jinam.

Posunout se jinam znamenalo jít pryč od filmu a potažmo i z Los Angeles?

Upřímně, Los Angeles je zkrátka filmové město, takřka každý druhý řidič Uberu nebo realitní agent je také „herec“ či „scénárista“, nebo to alespoň tvrdí. Pro lidi, kteří chtějí dělat kariéru ve filmovém průmyslu, má Los Angeles určitě něco do sebe, ale já jsem si postupně začal uvědomovat, že se potřebuji vydat na sever, kde je většina lidí, co k novému projektu potřebuji. Chtěl jsem mít větší kreativní svobodu, sáhnout si pomyslně na něco vlastního.

Když se dnes v San Francisku zeptám tří náhodných lidí u baru, čím se živí, můžu se skoro vsadit, že půjde minimálně u dvou o „céčkaře“ (CEO, CMO, COO), což vypovídá o tom, že jsme v nahuštěném prostředí lidí, kteří se pustili do podnikání. Nejvtipnější na tom je, že i nyní jsme ve WeWorku, což je jeden z největších coworkingů v Americe a mekka startupistů. Sedíme tu především kvůli lidem, ne kvůli městu.

Takže od filmů jsi nadobro upustil?

Vlastně úplně ne. Ještě pořád dělám s německou firmou Trixter, která tvoří filmové vizuální efekty. Ale dnes už jde opravdu spíš o malé věci a nárazovou spolupráci. S každým měsícem je čas, který trávím prací pro film, nižší a nižší.

kacerletopp

Je to kvůli tomu, že by ses jinak prozatím s vlastním startupem neuživil, nebo s nimi chceš i nadále zůstat v kontaktu?

O uživení to teď úplně není. Jde spíše o lidi, protože se za ty roky stali důležitou součástí mého života, moc si jich vážím a bezpochyby jim hodně dlužím. Vztah s nimi se dost změnil ve chvíli, kdy jsem přešel právě do Los Angeles, protože jsme se díky tomu měli možnost ještě lépe poznat. Dnes je po těch letech považuji za jedny z nejbližších přátel. Jedním z nich je i Christopher Townsend (VFX Supervisor Marvelu) a Simone Krausová, která spoluzaložila zmíněný Trixter. Nechtěl bych ztratit linku s filmy nadobro, je to věc, která nás spojuje.

Před San Franciskem ses přesouval ze Singapuru do Los Angeles. Dokážeš asijské moderní město srovnat s přehlceným LA?

Já jsem si ještě mezi Singapurem a Los Angeles udělal několikaměsíční zastávku v Praze, kde jsem pomáhal Honzovi Rambouskovi s jeho začátky u projektu Unique & Limited. Na něm jsme hodně rychle zjistili, že si moc pracovně nerozumíme a moje zkušenosti z filmu u aut nedokážu uplatnit. Honza je skvělý člověk a je super vidět, že mu projekt stále roste. Po pár měsících jsme spolupráci rozvázali a já musel dál. S ohledem na mou historii bylo LA jednoznačnou volbou.

Když se ohlédneš zpátky, bereš tedy přesun do Kalifornie jako správný krok?

Jakýkoliv přechod ze zaměstnaneckého poměru do podnikatelské nejistoty je risk, který nejde popsat někomu, kdo ho nezažil. Měl jsem možnost pracovat ve svém odvětví pro jedny z největších studií na světě, která se o nás velice dobře starala, takže není úplně jednoduché se z toho vymanit a postavit se na vlastní nohy. Z Lucasfilmu v Singapuru jsem odcházel v plné polní, připravený pálit dlouhé měsíce bez toho, abych nutně potřeboval další příjem. A teď se cítím jako otrhané kuře. Taková je ovšem realita, podnikání není jednoduchá disciplína, zvláště pak v USA, ale to jsem ani neočekával.

Najednou za sebou člověk nemá někoho, kdo rozhoduje o tom, co bude dělat, stejně jako mu každý měsíc na účet nepřijde určitá částka, se kterou může počítat. U podnikání máte často pocit, že děláte skvělou práci, ale nikdo ji nedoceňuje. Výsledky jsou obvykle vidět až s větším časovým odstupem. Pro většinu lidí je to pochopitelně demotivační.

Čímž se zároveň dostáváme k tomu, že na vlastním startupu děláš vůbec poprvé v životě. Naplno pak zhruba poslední půlrok.

Je to tak. Vlastně jediná podobná situace, kdy jsem mohl přemýšlet víc samostatně, byla spolupráce s Honzou Rambouskem v Praze, byť to nebyl úplně můj startup. O tom, že bych mohl změnit podstatnou část života, mě Honza přesvědčil spolu s Petrem Milerskim (spoluzakladatel Unique & Limited) ještě v Singapuru, po čase jsem se do toho rozhodl jít naplno. Z pohledu řízení celé firmy je to ale můj první projekt.

Můžeš svůj startup představit? Co konkrétně děláte?

Děláme na projektu Live Penalty. V principu jde o hru, ve které si mohou statisíce nebo miliony hráčů najednou ze svých telefonů zahrát proti reálnému brankáři. Před sebou vidí bránu a našeho fotbalového či hokejového robota, který míří přímo na brankáře. Hráči si pak vybírají sektory v bráně, kam chtějí míč střelit, a pomocí eliminačního principu postupují dále. Na konci eliminační hry po všech zúčastněných hráčích zůstane jeden vítězný střelec. Fotbalovým klubům tím chceme nabídnout produkt, který jim umožní se spojit a monetizovat fanoušky na dálku. Velké fotbalové kluby s tím totiž mají velký problém, nedokáží lokalizovat své fanoušky, kteří nejsou fyzicky na místě. Pokud je klub například v Evropě, fanoušek na baru v Asii je pro takový klub takřka nedosažitelný.

V jaké jste aktuálně fázi?

Celý systém už máme kompletně hotový. Několik týdnů zpět jsme měli první testovací event, kdy jsme našim nejdůležitějším kontaktům v San Francisku a New Yorku živě streamovali brankáře na stadionu v Praze. Dopadl skvěle, protože je to vlastně trochu podobné reálné hře. Jakmile se propojí element několika lidí na místě s dalšími na dálku a ještě možnost živé interakce s brankářem, je to pro nás mnohem zajímavější než klasické digitální hry. Nehrajete proti digitálním avatarům, hrajete proti reálným lidem.

Teď vyjednáváme s prvními fotbalovými kluby v Česku, abychom vše nasadili a udělali první větší test v České republice, kde se aktuálně nachází i samotný přístroj. Dále mluvíme s kluby v Argentině, Egyptě a nově i s klubem v Japonsku. Naším cílem je Barcelona, která má generálního sponzora firmu Rakuten, jejíž člen rady je naším poradcem v San Francisku a aktivně se na našem projektu podílí.

livepenalty

Pohled na tvorbu eliminační fotbalové hry Live Penalty

Do San Franciska ses naplno přesunul letos v březnu. Jaká je tam aktuálně tvá role? Není z tohohle pohledu jednodušší být nějakou dobu v Česku a řídit vše na místě?

Mým hlavním úkolem aktuálně je, abych dostal na palubu klienty a prvního investora. Dosud jsme veškerý vývoj hradili převážně z vlastních prostředků, ale na to, abychom posunuli celý projekt na další úroveň, postavili takových hracích ploch třeba 10 nebo 15 a poslali je do světa, budeme potřebovat finanční injekci.

Říkáš, že jsi vývoj hradil převážně sám. Dokážeš odhadnout, kolik jsi do toho již řádově dal peněz?

Finančně se na projektu podílel celý tým, ale primárně šlo o kapsu mou a mého bratrance, který žije v Silicon Valley. U celé firmy půjde o desítky tisíc dolarů. Poslední rok jsme strávili vývojem hry. Tím, že je to propojené s fyzickým zařízením a prostředím, nastávají velké komplikace, které nám kutilům z digitálního světa dávají pořádně zabrat.

V San Francisku jsi tedy jen ty a zbytek týmu je v Česku?

V podstatě ano. Původně jsme firmu zakládali s mým bratrancem Martinem, ale ten teď na můj popud odstupuje. Dostal obrovskou investici na svůj další startup, kterému se chce naplno věnovat a který mu i daleko více historicky sedí do portfolia. Martin stále působí v naší firmě jako poradce, takže v USA jsem na full-time sám. V Praze pak sedí další dva spoluzakladatelé, neuvěřitelně talentované duo Lukáš Veverka a Matěj Suchý, které stálo taktéž u zrodu. Na palubě je pak ještě softwarový vývojář Vojtěch Strnad a produkční Isabell Mayrhofer z Rakouska, se kterou jsem pracoval v Lucasfilmu a Trixteru.

hubert-palan-productboard

Přečtěte si takéHubert Palán z Productboardu: Objevili jsme díru na trhu, budujeme první český startup za miliardu dolarů

Dokážeš si představit, že by ses do Česka v budoucnu vrátil?

Už si to asi napořád úplně představit nedokážu. Sám sebe vidím spíše jako člověka, který tak trochu pendluje mezi několika destinacemi. Ale třeba takové rozhodnutí může změnit nějaká žena. Však to znáte.

Co vás vlastně dovedlo až k fotbalu, eliminační hře a propojení fyzického zařízení s mobilem?

Byla k tomu delší cesta. Původně jsme chtěli využít mých kontaktů v Marvelu. Postavili jsme dvě marketingové kampaně, zaměřené na film Strážci Galaxie Vol. 2 a Spider-Man: Homecoming. Více jak rok a půl jsme mluvili s Disney a Marvelem, od lidí z marketingu po viceprezidenty, absolvovali nespočet schůzek a čekali hodiny, než nás na každou přijmou. Nakonec nám po dlouhých měsících snažení právník z Disney napsal, že s námi vlastně spolupracovat nemohou, protože nejsme součástí rodiny licencovaných firem, a že si musíme nejdřív obstarat právní papíry, abychom s nimi vůbec mohli něco oficiálně dělat. To byla po takové době velká rána, protože jsme o tom neměli tušení a nečekali jsme to.

S čím jste za nimi vlastně šli?

Původně jsme chtěli k jednotlivým filmům dělat kreativní marketingovou část, ale postupně se to víc a víc stáčelo k živému vysílání. Na to jsme přišli s technologií, díky které ovládáme hardware právě skrze živé video odkudkoliv na světě a může do něho zasahovat víc lidí najednou s minimálním zpožděním. Po asi třech nebo čtyřech dalších konceptech pro Marvel jsme celou tuto linku uzavřeli a začali se soustředit na jiné trhy.

Před lety jsem pracoval pro Niveu Men a získal tam dobrý kontakt, díky kterému jsem věděl, že Nivea sponzoruje velké fotbalové kluby jako je Real Madrid nebo Liverpool. S Lukášem Veverkou jsme si řekli, že bychom vytvořili tréninkový přístroj, který by místo reálného člověka kopal míče do brány, a propojili ho s naším existujícím systémem živého videa.

Kde vidíš startup za několik let? Jaká je vize do budoucna, kdyby se investice podařila a pokračovalo se s vývojem?

My se samozřejmě nechceme zaměřovat jen na Live Penalty. Obecně má jít o propojování reálného prostředí a digitálu, protože úplně stejné technologie můžeme využít pro neuvěřitelné množství věcí, a nemusí jít nutně ani o zábavní průmysl.

Například?

Myslíme si, že vedle her a zábavy bude jednou možné podobným způsobem na dálku ovládat i věci, které jsou opravdu potřeba, ať už k práci nebo k čemukoliv jinému. Jsme fascinováni, kolik hodin lidé stráví řízením digitálních kamionů nebo farmařením v digitálních hrách. Věříme ve velkou šanci, že pokud už někdo rád ovládá podobné věci digitálně, dost možná je tak bude chtít ovládat i v reálném světě. Rozumíme právnickým, etickým i bezpečnostním komplikacím, které by takové nástroje přinesly, ale nevidíme to jako překážku. Lidstvo už si poradilo s většími sousty.

Můžeš popsat, jak konkrétně systém eliminační hry funguje? Vezmeme-li v potaz, že může najednou hrát klidně sto tisíc nebo milion hráčů.

Skládá se to z několika věcí. V prvním kole Live Penalt mají hráči relativně malou šanci na to, že pohyb stroje a směr výstřelu míče nějak výrazně ovlivní. Celá brána je rozdělena na několik sektorů, které jsou vizuálně označeny, a všichni hráči si tak jednotlivě vybírají, kam chtějí střelit míč. My pak data vezmeme a spočítáme z nich trajektorii míče a tu poté zašleme do fyzického zařízení, které míč vystřelí na brankáře. Do dalšího kola pak postupují hráči, kteří se trefili do vyznačeného sektoru, pokud brankář míč nechytil. Pokud ano, postupují všichni ostatní a hráči reprezentující stroj vypadávají. To je základní princip eliminační hry. Brankář tedy přímo ovlivňuje hru. Tímto způsobem hráč postupuje, v posledním pátém kole už hraje sám proti brankáři a má kompletní kontrolu nad strojem a míčem. Možná to takhle v popisu zní složitě, ale není. Naši testující hráči vše během několika vteřin pochopili.

Jak dlouho taková hra trvá?

Zhruba dvě minuty. Během živého vysílání tak pouštíme jednu hru za druhou, aby hráči měli co nejvíce možností na postup a následnou hru jeden na jednoho proti brankáři.

Máte vůbec ambici něco takového sami provozovat, nebo je primární snahou odprodej licence třetím stranám?

V tuhle chvíli nejsou naše projekty navržené na licencování. Máme nějaké informace z heren, že by v tomto sektoru mohl být o licence zájem, ale my se obecně nechceme pouštět do systému sázení. Naším cílem je primárně zprostředkovat zážitek fanouškům, kteří si chtějí zahrát proti svým oblíbeným brankářům. Rozumíme, že hráči chtějí být nějakým způsobem odměňováni za své úspěchy, ale hazard prozatím není na stole.

Jak by to tedy mohlo fungovat?

Máme víceméně dva produkty. Jedním je produkt pro kluby, který nazýváme brand activation kampaň, a druhým je stand-alone game, tedy úplně samostatná hra. Například v USA funguje na podobném principu aplikace HQ Trivia (moderátor pokládá otázky, na které lidé odpovídají, postupně vypadávají a získávají finanční výhry – pozn. red.), která jen loni protočila ve svém reklamním systému přes 10 milionů dolarů. Vysílání v určitých dnech dosahovala od půl milionu do 2,2 milionu hráčů, kteří hráli živě.

U něčeho jako HQ Trivia je limitací především jazyk a specifika otázek, které jsou často vázány na lokaci. U fotbalu můžeme zapojit takřka kohokoliv, protože pravidlům fotbalu rozumí snad každý. Na světě jsou aktuálně přes 4 miliardy fotbalových fanoušků, takže se logicky nevyhýbáme ani provozu takové aplikace, ta je ovšem vázaná na případnou investici. Provozovat bychom ji mohli z Prahy a cílit především na jihoamerický či asijský trh.

Vraťme se ještě na chvilku zpět k San Francisku. Na sociálních sítích, kde jsi komunikoval i Live Penalty, často sdílíš videa z WeWorku, kde sdílíš část kanceláří ještě s dalším startupem – Silicon Soccer. Jde o nějakou formu spolupráce?

Na videích je často vidět Victoire Cogevina, kterou jsem potkal před časem v Los Angeles – její maminka je slavná argentinská fotbalová agentka, která je s fotbalovým světem úzce spjata. Nedávno se přestěhovala do San Franciska, a protože sdílíme podobné hodnoty, co se týče podnikání, rozhodli jsme se nejen sdílet kanceláře, ale i spolupracovat. Chtěla by nás ve svém startupu na definování marketingu a brandu. Její firma Gloria vyvíjí AI algoritmus, který dokáže po celém světě detekovat videa začínajících fotbalistů, rozpoznat talent a pomoci tak agentům najít dalšího Messiho.

kacerle_alcatraz

Jaký je vůbec tvůj dosavadní pohled na San Francisco? Máš pocit, že jsou tam díky prostředí lidé ambicióznější než kdekoliv jinde?

San Francisco má jako všechna města na světě svá pro a proti. Oproti Los Angeles mi tu víc vyhovuje, že díky velikosti i uzpůsobení města nemusím používat auto. Nejvíc mi ale naopak schází počasí a samozřejmě spousta kamarádů. Tady jsem na to víc sám. To je jeden pohled.

Kdybychom ale šli do extrému, je tu hrozná polarizace mezi lidmi. Hranice mezi těmi na ulici a vykořisťovateli svých snů se zdá být tenká. Místní prostředí lidi jednoznačně žene kupředu, i proto tu vzniká tolik nápadů. Je to taková válečná zóna, kde když nebudeš úspěšný ty, tak ti někdo okamžitě šlápne na krk a urve si úspěch pro sebe. Mně tohle upřímně nevadí, ale to neznamená, že z toho všeho vyjdu jako vítěz, taky nás to může semlít.

Má Pavel Kacerle nějaký plán B? Ne že by si bylo třeba něco takového připouštět, nicméně pokud by náhodou budování startupu nevyšlo, chtěl by ses znovu vrátit k filmovému průmyslu, ze kterého jsi vzešel?

Upřímně, já jsem člověk bez plánu B. Vždy se najde nějaké řešení a život utíká dál. I kdybychom tu naprosto pohořeli, poučím se, přesunu se na další věc a za chvilku na to zapomenu. Nikdy jsem nelitoval žádných kroků, co jsem udělal. Kdysi jsem při práci v Lucasfilmu dostal velice lukrativní nabídku na prodloužení smlouvy, ale v tu chvíli jsem se rozhodl, že vše opustím a přesunu se dál.

Za poslední dekádu jsi zásadně změnil život několikrát. Tak trochu jsi utíkal z jednoho místa na další a nikde nezakotvil na delší dobu. Jak to vnímáš nyní?

Je mi čerstvě 30. Za posledních deset let jsem vystřídal více než dvacet bytů v mnoha zemích a mám pocit, že už z toho začínám být trochu unavený. Bylo to super, ale upřímně bych chtěl v tomto smyslu trochu zpomalit.

Přitom si ale nedokážeš představit, že bys třeba od teď na jednom místě strávil 10 let a neměl tu obrovskou diverzitu, kterou jsi za posledních 10 let zažil. Nebo ano?

Já upřímně tak daleko ani nekoukám, většinou ani nevím, co bude třeba za rok. To je asi dané tím, že žiju bez rodiny a vlastně ani nerad plánuju takhle dopředu. Soustředím se primárně na čtyři nebo pět kroků, co mám před sebou. Kdo ví, jestli tady za rok budeme.

Co tě žene kupředu?

Pro mě jsou v posledních letech důležití hlavně lidé, které mám kolem sebe. Oni dávají něco mně a já na oplátku můžu předat něco jim. Když tohle funguje, je motivace do práce stoprocentní. Myslím, že je dost složité vybudovat tým, který ti sedne. Spoustu lidí je třeba ze života jednoduše vyloučit. Pokud se cítíte, že vám někdo otravuje kyslík, vyhoďte ho ze seznamu. Život je na takové lidi moc krátký. Chápu, že to někdy není snadné, ale věnujte čas raději podnikání, pečení štrůdlů nebo Netflixu.

Řešil jsi nějaké zásadnější problémy při vedení vlastního startupu, pokud jde o lidi?

Musím si samozřejmě postupně zvykat na opačnou roli než dosud. Dělám chyby, velké chyby, ale je to pro mě nová pozice a učím se. Nejde jen o hierarchii, ale především zodpovědnost, protože všechna rozhodnutí na pozici CEO jdou za tebou a ty se v nich vždycky budeš cítit osaměle. Pokud je těch špatných rozhodnutí hodně, tým tě přestane brát jako přirozeného lídra a všechno se může celkem snadno rozsypat pod rukama.

Dá se vůbec skloubit na první pohled docela bláznivý a nestabilní život s rodinou a soukromím? Přeci jen celé dny u budování startupu, časté stěhování, cestování… Pozastavoval ses nad tím vlastně někdy, nebo to zatím tolik neřešíš?

Důležité je určitě vyvážení. Pořád nacházím čas na kamarády, cvičení, rodinu, dobrou kávu. Vlastně s tím vším souvisí i jeden z nejzajímavějších příběhů po mém příjezdu do Ameriky.

Můžeš být konkrétnější?

Když jsem se dostal do LA v roce 2016, tak mi volala kamarádka Simone a říká, že má vedle sebe Erica „Sifu“ Orama, mistra Wing Chun Kung-Fu (spolupracoval i s herci jako Christian Bale či Jake Gyllenhaal – pozn. red.) a že prý určitě budu chtít dorazit. Oram byl od svých dětských let v učení pod taktovkou grand mastera, který vyrůstal s Brucem Leem, a mimo jiné je to také osobní trenér představitele Iron Mana, Roberta Downeyho Jr. Většina typických pozic z filmu pochází právě z choreografií Orama.

V tu chvíli jsem si říkal, že bojové umění není nic pro mě, ale dobře, půjdu to vyzkoušet. Jedním z obrovských lákadel pro mě samozřejmě byl i fakt, že se všechny tyto tréninky dějí v domě Roberta Downeyho Jr, konkrétně v jeho hangáru. A tak jsem začal. První rok jsem dostával hodně tvrdé fyzické lekce, které jsem nezažil nikdy předtím. Šlo o absolutní fyzické i psychické vypětí. Během tří let mi trénink výrazně zlepšil životní odolnost. Nikdy v životě jsem neměl z žádného člověka takový až zvířecí respekt jako ze Sifu Orama. To jsou přesně ti lidé, kvůli kterým chcete do Kalifornie. Tady je snadněji najdete.

kacerle_kungfu

Pavel Kacerle při tréninku Wing Chun Kung-Fu s Ericem Oramem

Ne vždy se ti ale tak úplně dařilo. Na přelomu roku jsi sdílel video, ve kterém mluvíš o zásadních osobních problémech, při kterých ses dostal až na pokraj života. Můžeš k tomu říct víc?

Poslední tři nebo čtyři měsíce minulého roku pro mě byly jednoznačně nejhorší v životě. Začalo to leteckým výletem z Los Angeles do Palm Springs spolu s Jaroslavem Beckem (šéf a spoluzakladatel Beat Games, stojící za VR hrou Beat Saber) a Ottou Fabrim (bývalý designér v Tesle či Faraday Future). Otto pilotoval jednovrtulové letadlo a na zpáteční cestě nám vypadla elektřina, takže jsme ztratili spojení s věží a v podstatě jsme letěli jako kámen v jednom z nejvytíženějších letových prostorů na světě.

Otto na nás dozadu volal, že se máme rozhlížet po letadlech z okýnka a že prostě budeme přistávat a rozhodovat se víceméně naslepo. V panice jsme hledali telefony a zkoušeli volat na několik čísel, ale v té výšce není signál ani internet, takže nejde dohledat absolutně nic. Jedinou navigací bylo, že jsme měli dorazit směrem k oceánu a pak se dát na sever. Když jsme dosedali na ranvej, Otto se mě zeptal, jestli máme někde stín letadla, že neví, jestli máme otevřený podvozek.

Otevřený jsme ho neměli, takže jsem na něj začal křičet, ranvej se celá rozsvítila červeně a on to na poslední chvíli znovu zvedl nahoru a začal hledat, jak kličkou vytočit podvozek, protože elektronika nefunguje. Napodruhé už jsme přistáli. Za letu odešel alternátor. Kdybyste se zeptali Otty, řekl by vám, že se tomu nedá říkat ani komplikace, ale já myslím, že se nám s Jardou sevřely půlky.

To bylo takové vážnější varování.

Říkáš vážnější varování. Co se stalo dalšího?

Několik měsíců zpátky jsem skončil v nemocnici. Důsledkem bylo trochu divoké přepracování a fyzická únava, nakonec se zjistilo, že mi srdce netluče v pravidelném rytmu tak, jak by mělo, a že bych měl trochu zpomalit tempo. To byla taková další předzvěst toho nejhoršího, co jsem měl teprve zažít.

Co to bylo?

Po letech jsme se domluvili s rodiči, že za mnou přijedou do Kalifornie a že oslavíme Nový rok s mojí sestrou v San Diegu. Dva nebo tři dny před Vánocemi jsme vyrazili s tátou na sever Kalifornie směrem do Yosemitského národního parku, kam jsme jeli autem půjčeným od kamaráda. Projížděli jsme pomerančové sady kolem Fresna, už jsme byli téměř v Yosemitech, když jsme jeli po dlouhé rovné silnici, kde nebylo po stranách skoro nic vidět. Najednou, během setiny vteřiny, na nás z pravé strany vyrazil velký školní autobus, který v Americe běžně vozí děti do školy. Střetli jsme se v plné rychlosti. Trefil nás do dveří auta na straně spolujezdce.

Všechno se stalo strašně rychle, prakticky jsem neměl čas zareagovat. Pamatuji si jen žlutou šmouhu. Nejhorší bylo, že šlo o moji chybu. Přehlédl jsem stopku, tu nejzákladnější věc. Autobus zastavovat nemusel, takže jel plnou rychlostí, a my bohužel také. Byla to obrovská rána, následovaná absolutním zmatkem a čtyřmi týdny v nemocnici. Táta první týdny takřka bojoval o život, měl dvanáct zlomenin, dva zlomené obratle a devět žeber a propíchlé plíce, takže se mu do nich dostávala voda. Hodně nepříjemný zážitek.

Jak to nakonec dopadlo?

Já z toho vyšel víceméně „jen“ s pochroumaným kolenem, ale byl to opravdu nejhorší zážitek v mém životě, ještě k tomu ve spojení s tím, že šlo zároveň o mojí chybu a újmu, kterou jsem způsobil tomu nejbližšímu.

Máš pocit, že ti všechny tyhle události měly něco říct? Že bys měl v životě něco přehodnotit, trochu zpomalit?

Na to se mě lidé často ptají. Nevidím to vyloženě jako znamení, že bych měl dělat své rozhodnutí jinak, vidím to spíš jako připomenutí faktu, že tu nejsme věčně. Je to nehoda, nehody se stávají, s tím nejde udělat nic. Nehody se nedají naplánovat a jediné, co člověk musí udělat, je prostě jít dál. Ale je to bezpochyby drastická připomínka faktu, že tu člověk zítra nemusí být. Neustále se mi to vrací do hlavy – ať už náraz nebo to, co následovalo po nehodě.

pavellet

Pavel Kacerle při letu společně s Jaroslavem Beckem (vlevo) a Ottou Fabri (vpravo).

Zmiňoval jsi dlouholetého kolegu Jaroslava Becka. Před lety, kdy jste se v Česku poprvé ve větším měřítku objevili právě na CzechCrunchi, se zdálo, že snad vše děláte společně. Jak je tomu dnes, spolupracujete stále, i když se Jarda věnuje něčemu jinému?

S Jardou jsme v mnoha klíčových ohledech podobné typy lidí, hodně věcí chceme stejně a na mnoha se shodneme. Proto dávalo na začátku našich kariér smysl se spojit. Uměli jsme si vzájemně pomáhat a oba jsme rostli. Dnes jsme ve fázi, že nám fakt, že jsme stejní, spíše škodí. Potřebujeme jiné typy lidí kolem sebe, kteří nás obohacují na místech, která si nedokážeme sami podrbat. Nepotřebujeme slyšet jeden od druhého, co už víme. Naše nůžky se lidsky i pracovně rozevřely a já nevidím žádnou blízkou budoucnost, ve které by zase mohly zaklapnout.

Jestli se potkáváme? Ano. Jestli ho mám rád? Ano. Jestli mě bolí úspěch Beat Saberu? Ano, ale z jiného úhlu, než si asi myslí. Když najdete někoho, kdo je vám takhle pracovně blízko od samých začátků, sdílíte mnohé. Radost z úspěchu, bolest z neúspěchu a druhá strana vás chápe tak, jak ostatní nemůžou. Beat Saber posunul Jardu na příčky, na které nepatřím. Přišel jsem o spolubojovníka, který chápal strasti v mé kategorii a byl tu se mnou od začátku. To lidsky bolí. Cítím, že už nejsme na stejné vlně. Naše denní starosti se diametrálně liší. Musím nicméně spolknout své ego a být k němu fér. Gratuluji k úspěchu, bez otázek jsou to zasloužené ovace.

Co vůbec kdysi přivedlo kluka z vesnice k filmům? Co byl úplně první okamžik, který tě namotivoval k tomu, že by ses jednou mohl k práci na známých filmech dostat?

Myslím, že to sahá někam do roku 2004 nebo 2005, kdy u nás na malé vesnici ve Vejprnicích nebylo úplně standardem mít počítač, takže to pro spoustu lidí bylo něco speciálního a zajímavého. My jsme měli jeden starý dovezený z Německa. V té době jsem začal vnímat technologie, které se kolem toho točí, a pak v roce 2008 přišel Iron Man, nejzásadnější marvelovka. Jedním ze zlomů byla scéna, kdy na sebe Iron Man skládá svůj oblek. Naplno mi došlo, že za vším, co je ve filmu, pořád stojí jen lidé a že někdo na podobných strojích tvoří veškeré vizuály, které ve filmu vidíme.

Dalším z důležitých milníků byla technologie vizuálních efektů třeba v Transformers nebo Jurském parku, která mě naprosto fascinovala. Ale i když jsem si toho všeho byl vědom a viděl jsem i několik dokumentů, jak se tvoří vizuální efekty v Lucasfilmu, vizi toho, že bych na něčem takovém pracoval, jsem v té době ještě zdaleka neměl. Můj plán byl, že budu v nějaké z firem v Praze dělat reklamy na jogurty. (směje se)

Proč jsi nemířil dál? V tom věku si pořád ještě člověk může představovat, že bude kosmonaut nebo že vyvine lék na rakovinu. Proč bys to jako kluk z vesnice nemohl dotáhnout až na tvůrce efektů do áčkových filmů?

V té době jsem si nedokázal představit ani to, že bych odešel do zahraničí a změnil kompletně svůj život. Začalo se to lámat až v roce 2009, kdy jsem odešel do New Yorku naslepo studovat školu, bez znalosti jazyka, peněz nebo nějakého zázemí, ale podařilo se a dodalo mi to odvahu pokračovat ještě dál. To už je neuvěřitelných 10 let zpět.

Co je v tom vývoji člověka podle tebe nejdůležitější?

Já jsem se naučil, že je v životě hodně důležité, mít před sebou cíl, na ten se naplno zaměřit a z cesty k němu neuhnout. Pokud něco člověk opravdu chce a obětuje tomu maximum, většinou se mu to opravdu podaří. Sice to nepřijde přesně tak, jak si představuje, ale postupně se to objeví. Já chtěl například dělat v Lucasfilmu v San Francisku, ale dostal jsem se do Lucasfilmu v Singapuru. Chtěl jsem se dostat na červený koberec při premiéře filmu tím, že se dostanu až na takovou pozici, která by mi to umožňovala, a mezitím jsem se tam dostal na pozvánku Chrise Townsenda, který byl VFX Supervisorem Avengers 2. Znáte ten pocit, když máte strašnou chuť na vajíčka, a tak si objednáte na hniličku, jenže vám přinesou omeletu? Není to úplně přesně to samé, ale jíte vajíčka.

Takže úplně stejným způsobem přistupuješ i k vlastnímu startupu? Kdy vlastně nepočítáš s jednotlivými kroky, ale vidíš před sebou výsledek, vidíš tu vizi, za kterou si můžeš jít a ze které nechceš uhnout, a proto víš, že to nakonec vyjde?

Mám pocit, že i když se spálíme na mnoha místech v průběhu, dokážeme to vždy přetransformovat tak, že to bude dál fungovat. Neumím si představit, že se něco nepodaří a my třeba za šest měsíců řekneme, že to balíme a půjdeme zase dělat dál jiný věci. Ne nadarmo se říká, že se člověk neučí z úspěchu, ale ze svých pádů a problémů. Nevím, jestli si to jde naplno uvědomit, každá chyba opravdu bolí. Ale je pravda, že úspěchy člověka neposunují zdaleka tak daleko jako nezdary. A s tím do všeho jdu.

Na co jsi v životě nejvíc hrdý?

Pro mě je to asi opravdu ten Lucasfilm. Když si někde na vesnici v Čechách řekneš, že chceš jednou dělat v Lucasfilmu, celý ten proces za tím ve 20 letech není snadný. Teď už je spousta kluků v Lucasfilmu v Londýně, ale předtím byl jen Singapur, Vancouver nebo San Francisco, a to jsou všechno místa, která jsou mnohem méně dostupná. Ať už jde o vzdálenost, víza nebo zkušenosti.

Myslím, že jsem hrdý na to, že se mi celou tuhle cestu podařilo zkompresovat do zhruba čtyř nebo pěti let a že to opravdu vyšlo. Tehdy jsem posílal do Lucasfilmu nové prezentační materiály měsíčně, museli mě tam nenávidět a mít moje jméno na blacklistu. Ale jednoho dne to vyšlo.

Pokud vás zajímají i další detaily ohledně cesty Pavla Kacerleho do USA, budování sportovního startupu, pozadí filmové tvorby nebo vyjednávání s obrovskými nadnárodními společnostmi, již za dva týdny se Pavel objeví jako jeden z hostů našich pravidelných akcí CzechCrunch Offlajn. Spolu se šéfem pražského vývojářského studia STRV, které spolupracovalo i s firmami jako Boosted nebo seznamkou Tinder, se zároveň podělí o poznatky ze života v Kalifornii, vyjednávání s lidmi, ale třeba i s tím, na co si dát při budování projektů pro západní trh pozor.

CzechCrunch Offlajn se uskuteční 23. dubna od 19.30 v karlínských prostorách vývojářského studia STRV. Akce je limitována pouze pro 200 návštěvníků, abychom zajistili vhodnou atmosféru. Lístky lze zakoupit zde.

Spoluzakladatel CzechCrunche, nadšenec do byznysu, designu, kryptoměn, cestování a nejrůznějších technologií.

CzechCrunch Express

Nenechte si utéct zásadní zprávy!

Přihlašte se k pravidelnému odběru novinek ze světa technologií a startupů.