Filip Horký: V Seznamu mám velkou volnost, člověk si ale nikdy nesmí myslet, že je dobrý
, /

Filip Horký: V Seznamu mám velkou volnost, člověk si ale nikdy nesmí myslet, že je dobrý

Filip Horký: V Seznamu mám velkou volnost, člověk si ale nikdy nesmí myslet, že je dobrý

Filip Horký se za poslední léta stal jedním ze symbolů nové generace českých novinářů. Záhy po maturitě se dostal do České televize, poté několik let pracoval v DVTV Daniely Drtinové a Martina Veselovského. Od loňského října se přidal do týmu Seznamu a stal se tak součástí transformace tohoto českého internetového giganta na mediální firmu. V exkluzivním rozhovoru pro CzechCrunch popsal svá dosavadní působiště i svou novinářskou praxi jako takovou.

Filipe, většina veřejnosti vás pravděpodobně zaregistrovala jakožto novináře v DVTV, nyní v Seznamu. Jaká cesta k těmto pozicím vedla?                          

Měl jsem štěstí, že jsem pocházel ze sportovní rodiny a už od patnácti jsem psal pro server EuroFotbal. Na tom bylo skvělé, že jsem si prvních pár korun vydělával sledováním fotbalových zápasů – tedy věcí, kterou bych dělal stejně, protože mě to bavilo. V osmnácti pak došlo na známou historku, jak jsem se dostal do České televize. Teď to zrovna bude osm let, kdy jsem se nejdříve podílel na zpravodajství z olympijských her ve Vancouveru, pak chvíli dělal všechno možné. Posléze se připojil do fotbalové sekce, kde jsem dělal asi dva roky. Zase fotbal, takže boží. Pak přišla na řadu zpravodajská čtyřiadvacítka a od té doby si troufnu říct, že dělám pořád to samé. Můj příběh je podle mě důkazem, že není jedna novinařina a jedno téma se dá zpracovávat mnoha způsoby.

Český letenkový startup Kiwi.com loni dosáhl na obrat ve výši 17,7 miliardy Kč

V současnosti zřejmě nejúspěšnější český startup: Kiwi.com, který se specializuje na vyhledávání levných...

Jak vlastně došlo k přerodu ze sportovního novináře na novináře, který se zabývá celospolečenskými tématy?

Já jsem v první řadě byl od malička rozumbrada, takže mě bavila politika, i když jsem psal o fotbale. Nikdy by mě ale nenapadlo, že bych se tou politikou chtěl živit, dělat ji stoprocentně. Tehdy se ale stalo, že jsem pracoval na kauze známé jako “Křetínského kabela”, kdy Daniel Křetínský, majitel Sparty, měl na fotbalovou asociaci přinést důkazy, že jsou manipulované zápasy v nejvyšší lize. Začala tak spolupráce s lidmi ze zpravodajství a vznikly i společné reportáže do Událostí. V tu dobu přišel František Lutonský (tehdejší šéfeditor ČT24, pozn. red.) a řekl, ať jdu tedy tu kauzu dělat k nim. A to byl vlastně zcela plynulý přechod.

V rozhovoru pro Mladého podnikatele jste řekl, že vás fotbal profesně znechutil. Je tedy možnost, že byste se ke sportovnímu zpravodajství někdy vrátil?

Nechci říkat jasné ne, abych pak nebyl jak pan prezident a pořád měnil názory. Nevidím to ale v tuto chvíli jako možnost, nicméně může se to změnit a může přijít nová nabídka. Třeba nebudu dělat vyloženě sportovní novinařinu, ale něco okolo sportu. V rozhovoru, který zmiňujete, jsem se to snažil popsat tak, že mě to znechutilo profesně, protože jsem nechtěl dělat reklamu tomu prostředí. Nechtěl jsem dál dělat reportáže o tom, že zápas dopadl 3:3 a vlastně je všechno v pohodě. Ale do dneška mám permanentku, na fotbal chodím a koukám opravdu hodně.

Posuňme se o pár let dopředu. Několik let jste dělal v DVTV. Proč jste z ní vůbec odešel?

Je to asi těžké vysvětlit někomu, kdo byl mimo prostředí DVTV. Pracoval jsem tam s největšími novinářskými profesionály. Jak Daniela, tak Martin jsou pro mě totální novinářští bozi, ke kterým stále vzhlížím. Nic mi tam nechybělo, naopak šlo o konstruktivní a pozitivní prostředí. Poprvé v životě jsem zažil pracovní prostředí, kdy všichni chtěli, aby všichni okolo byli co nejlepší. Čím lepší totiž každý individuál bude, tím lepší bude finální výstup celého týmu. To je sice docela logické, ale ne vždy to tak bylo. Nic mi nevadilo, nic neštvalo, neměl jsem žádný důvod odcházet. Byl jsem spokojený, ale v tu chvíli přišla nabídka od Seznamu.

Co vás tedy na Seznamu tak zaujalo?

Je to práce, která mi umožňuje daleko více cestovat do zahraničí, dělat věci, na které si myslím, že je teď pravý čas. Nebylo to čistě profesní rozhodování, ale i životní. Je mi 26 a teď, možná na dlouhou dobu naposledy, mám možnost tolik cestovat a zároveň se vydávat do riskantních lokalit. A je mi třeba jasné, že později budu mít jiné priority, třeba rodinu, a nepůjde to.  

„Seznam Zprávy jsou zajímavý projekt, který navíc přišel ve správný čas“

A bylo cestování jediný důvod ke změně?

Absolutní svobodu ve vybírání témat mám jak v Seznamu, tak jsem měl v DVTV. Takže tam ten rozdíl není, ale nyní mám možnost se dívat úplně na cokoliv. Například jsem zjišťoval, že spousta lidí neví, jak tragická je humanitární situace v Kongu, Jižním Súdánu nebo Jemenu. Mám tedy možnost pro české médium a českého diváka zpracovávat témata, která jsou v zahraničí běžná. Typické příklady té práce tak jsou, že jsme se s týmem vypravili do Bělověžského pralesa nebo na Srbochorvatské hranice. Nyní plánujeme spoustu dalších věcí, které jsou typově standard ve světových médiích, ale v Česku to chybí.

Spolu s vámi ale do Seznamu přišly další špičky české mediální scény. Co si myslíte, že byla ta hlavní esence, která je všechny přitáhla?

Já si myslím, že to byla právě tato možnost volnosti.

Mají tedy v Seznamu všichni takovou volnost?

Samozřejmě jsou tam určitá omezení vyplývající z dané pozice, ale jinak si myslím, že volnost tam skutečně je. Každý sice má svoji roli, kterou ale může do značné míry ovlivnit. Seznam Zprávy jsou zkrátka zajímavý projekt, který navíc přišel ve správný čas – tedy když spousta novinářů možná měla chuť částečně změnit svoji činnost. Je to ale jen můj pohled, tak to vnímám, ale přesně nevím, proč se tak moji kolegové rozhodli.

Do Seznamu jste přicházel jako krizový reportér, nicméně vaše nynější portfolio je tvořeno vším od velkých reportáží jako např. z Bělověžského pralesa, přes reportování od požáru pražského hotelu, až po rozhovory s europoslanci. Co je tedy ta hlavní součást vaší práce?

Asi je o jen o vnímání titulu “krizový reportér”. Většina lidí si pod tím představí války nebo demonstrace, ale krize může být i politická. Byl jsem tak například v Barceloně, kde jsem sledoval předčasné volby. Zároveň ta moje pozice ale pořád znamená, že ve chvíli, kdy dojde protestům nebo konfliktům, tak to jde za mnou. Ale jinak má náš tým skutečně obrovskou volnost.

S tím bude ostatně souviset i váš denní režim při práci. Je tam nějaká pravidelnost?

Vůbec. Poprvé v novinářském životě zažívám, že fyzicky nemusím sedět v kanceláři. Stejně dobře totiž můžu pracovat z domova nebo zahraničí. Základ práce je totiž stále sledovat, co se děje, a komunikovat s týmem. V našem týmu jsme tři – já, editor Filip Vích a kameraman a střihač Tomáš Svoboda. Komunikujeme spolu pořád, od rána do večera, ale k tomu, co děláme, se můžeme potkat kdekoliv mimo práci nebo to řešit online. Když jsem tedy byl v Katalánsku, tak jsem tam sice řešil volby, ale mezitím domlouval ten Bělověžský prales a další díl o chudobě v Česku. Ve chvíli, kdy je navíc člověk v zahraničí, tak tam nijak nežije, ale pracuje. Tam opravdu vstaneme v sedm ráno a jedeme do jedenácti do večera.

Dá se vůbec takové vytížení dlouhodobě zvládat?

Tohle dá, protože to tempo není tak závratné. Jde o jiný styl práce, člověk si stále hledá témata, hledá kontakty, ale do Obzoru (pořad Obzor Filipa Horkého, pozn, red.) připravuji dlouhodobější věci. Například díl o chudobě v Česku jsem měl v hlavě už v době, kdy jsem do Seznamu přicházel, ale tři měsíce jsem hledal příběhy lidí, co by o tomto problému byli ochotni promluvit na kameru. A to je ono, nedá se říct, že bych pracoval od osmi do čtyř.

„Nemám standardní pracovní dobu“

Máte třeba limity, kdy prostě striktně nepracujete?

Ne, ale vychází z toho, že nemám standardní pracovní dobu. Mám tedy ten luxus, že někdy nemusím vstát v osm a jít do práce na devátou. Můžu prostě přijít do práce ve 12, ale to neznamená, že dopoledne nevolám nebo nevyřizuji maily. Tohle je možná špatně, protože v tu chvíli člověk pracuje i v deset večer v pátek, ale není to tak intenzivní, aby bylo potřeba nahustit veškerou činnost do osmi hodin denně.

Kromě toho ještě studujete na vysoké škole, jak ta se dá skloubit s prací?

Naštěstí bych řekl, že velmi dobře. Studuji na Metropolitní univerzitě dálkově, takže musím plnit všechny klasické zkoušky, ale není nutné tam sedět. Zároveň to, co studuji, se částečně překrývá s mojí prací. Například jsem teď dělal zkoušku z českého politického systému, na což jsem se vlastně nepotřeboval učit. Když totiž sedím ve Sněmovně, tak vím, jak legislativní proces vypadá, zjišťuji, že jsou tam zajímavé průsečíky.

Byly tyto průsečíky důvodem, proč jste se na vysokou školu nakonec vydal?

Ne, já se přiznám, že jsem úplně nehleděl na to, jaká je náplň studia. Mně se líbil obor mezinárodních vztahů, líbila se mi základní anotace. Ale co přijde konkrétně jsem neřešil, vůbec jsem nad tím tolik nepřemýšlel.

Co se týče práce novinařiny obecně, jak moc prostupují do dnešní práce novináře moderní technologie, řekněme v porovnání s dobou, kdy jste začínal?

Já bych řekl, že dnes už rozdíl není tak obrovský. Kdybychom porovnávali dobu dnešní a před patnácti lety, tak tam ty rozdíly budou patrné, ale za posledních pět let došlo spíš k výraznému zrychlení – počítače jsou rychlejší, rychle se dává dohromady materiál, takže se zprávy rychleji dostávají ven. Podstata je ale pořád stejná.

Mířím spíše k tomu, že se poslední dobou říká, že se novinařina stává doménou videí. Musel jste se třeba naučit videa tvořit?

Mě vždycky bavilo sedět v přenosovém voze, sedět v režii. Snažil jsem se už tehdy pochopit, jak celý proces produkčně funguje, kdo ovládá titulky, kdo ovládá živý obraz. Když jsem přišel do DVTV, tak jsem se musel naučit základní střihy, ale spíše se to projevuje tak, že člověk přemýšlí dopředu nad tím, jak by mohl daný záběr vypadat, kde by mohl být střih, jestli si správně nasadil mikrofon.

To je spousta dovedností. Máte teď na mysli nějakou, ve které byste se chtěl speciálně zlepšit?

Kdybych na tuto otázku odpověděl jinak než že se musím zlepšit ve všem, tak si myslím, že je to začátek konce. Člověk si nesmí myslet, že je dobrý. Vždycky jde udělat věci líp, vždycky můžete položit otázku lépe, vždycky jde udělat lepší záběr. Těch věcí je opravdu hodně, proto moje odpověď zní “Potřebuji se zlepšit ve všem.”

„Musíme pracovat s tím, že média prostě mají majitele“

Dobře, řeknu tedy příkladem – co rozhovory v angličtině? Cítíte, že v tomto ohledu jste již dobrý?

Vůbec ne. Mám pocit, že zrovna moje angličtina je fakt špatná, že mám velké mezery. Například v případě rozhovorů jako byl ten s europoslancem a bývalým belgickým premiérem Guy Verhofstadtem vám navíc běží hlavou velké časové omezení. Takový rozhovor již přijímáte s vědomím, že ten člověk na vás má jenom omezené časové okno, a proto je problematické určit, kdy mu ještě skákat do řeči a kdy ho nechat povídat.

Protože ať uděláte cokoliv, tak přicházíte o možnost zeptat se na něco jiného, co jste chtěl probrat. Věcí, co chcete probrat je přitom spousta. Není to tedy jen o té angličtině. Že by mě měly napadat lepší otázky, líp bych měl používat slovní spojení, měl mít lepší gramatiku, to je věc, kterou vidí divák. Jenže je tu i tato druhá rovina.

Z tohoto pohledu byly zajímavé vaše rozhovory v Katalánsku. Tam jste pokládal otázky v češtině, pak byl střih a respondent odpovídal ve španělštině. Jak to produkčně probíhalo?

Tam to probíhá tak, že respondent klasicky sedí proti mně a přímo za mnou sedí člověk, co to zprostředkovává. Já se zeptám česky, člověk sedící za mnou to přeloží, když pak dostanu přeloženou odpověď, tak se rozmyslím, jestli se chci doptat. Takže respondent vlastně neodpovídá mně, ale tomu překladateli sedícímu v zákrytu za mnou, mimo záběr. Materiál, co z toho vznikne pak pošlu profesionálnímu překladateli, který mi odpovědi slovo od slova přeloží.

Kdybychom se nyní měli podívat na českou mediální scénu jako celek, myslíte, že je problém, jak se média z rukou zahraničních majitelů dostávají do rukou českých podnikatelů?

Já si myslím, že už bychom neměli řešit, jestli je to dobře nebo ne. Taková je realita a teď je spíš otázkou, jak se zachovat, aby novinařina byla kvalitní. Musíme pracovat s tím, že média prostě mají majitele, ale přece vždycky někdo něco vlastní. Dále jsou tu dezinformační servery. Ano jsou tu, s tím už nic neuděláme, tak se spíše pojďme bavit o tom, jak můžeme být lepší, jak můžeme dělat atraktivní novinařinu.

Zapadá Seznam do tohoto konceptu? Umí už dělat, jak říkáte, atraktivní novinařinu?

Myslím si, že dělá kvalitní práci, ale je před ním stále ještě kus cesty. Například ČT24 taky nebyla ve stavu jako je dnes rovnou, byly tam roky vývoje. Dělá skvělé věci, má skvělé novináře a skvělá témata, ale ten prostor pro zlepšení je vždy. A to mimochodem souvisí s mým postojem, tohle bych řekl o komkoliv, vždycky to může být lepší.

Zastavme se u veřejnoprávních médií. Mluví se o tom, že by mohlo jít o ohroženou entitu…

Všichni novináři, bez ohledu na to, ve kterém médiu pracují, by měli veřejnoprávní média bránit. Jistě, pojďme konstruktivně kritizovat, ale myslím si, že bychom si měli uvědomit, že vzhledem k rozdělení trhu jsou v tuto chvíli klíčová. A čím slabší budou veřejnoprávní média, tím slabší budou i všechna ostatní.

Myslím, že v tuto chvíli by bylo na místě, aby novináři vytvořili nějakou unii, která by bránila základní novinářské hodnoty a standardy práce. Existuje tu sice syndikát novinářů, ale nejsem přesvědčený, že vystupuje tak, jak by měl. Náznaky tu přitom jsou – v poslední kauze Českého rozhlasu, nebo útoku Andreje Babiše na Emmu Smetanu, byla vidět mezi novináři jednota.

„Mladé lidi musíme naučit kritickému myšlení“

Co se týče dezinformačních serverů, které jste zmínil – co vy, z vaší pozice, můžete dělat proti “fake news”?

Myslím, že zatím dělám to nejmenší, co můžu. Snažím se ověřovat zprávy na svém Twitteru, který sleduje veřejnost i ostatní novináři. Ve chvíli, kdy narazím na nějakou zprávu, která není pravdivá, tak to prostě napíšu na Twitter.

Chtěl byste proti fake news dělat i něco víc?

Snažím se to sledovat a upozorňovat na to, jak se daná věc šíří. Když to jde, snažím se o tom také bavit s mladými lidmi, chodit na školy, když to jde. Myslím si totiž, že právě před nimi stojí největší zodpovědnost, ty totiž musíme naučit kritickému myšlení a čtení zpráv, musíme je naučit, jak fake news rozeznávat.

Jak by tohle šlo dělat?

Ukazovat jim názorné příklady. Každý z nás totiž může kontrolovat, co média píší, stejně tak jako si je každý můžeme číst. Vždy uvádím příklad z hospody: když jdu s kamarádem na pivo a on mi bude tvrdit, že nejlepší hráč ve Spartě je Kadlec, tak já se s ním logicky pohádám, protože si myslím, že jsou tam lepší. Je to sice kamarád, ale to neznamená, že rozumí fotbalu. Tak proč bych neměl stejně kriticky přistupovat i k tomu, co mi od stejného kamaráda přistane v mailu nebo na zdi na Facebooku?

Dnes jste inspirací pro spoustu jiných novinářů. Kdo je naopak inspirací pro vás? Můžete jmenovat třeba pět lidí?

To je hrozné, když to takhle řeknete, nemyslím si to, ale děkuji (smích).

V Česku je to určitě Martin Veselovský, Jakub Szantó či Adéla Tallisová Dražanová. Z těch zahraničních pak určitě Richard Quest, Wolf Blitzer, Max Foster. Ale obecně vzato si nemyslím, že je lehké říct to jedno jméno reportéra. Ten je totiž jen obrazem obrovského soukolí, co má za sebou. Oni mají možnost sdělovat věci veřejnosti, mají možnost být inspirativní. Ale jsou pro mě inspirativní proto, že jsou vyvrcholením celé týmové snahy.

Myslím, že do jmen vkládáme příliš velkou váhu. Mně občas přijdou kladné reakce na Obzor, ale to, co v něm vzniká, není moje zásluha. Já jsem jen ten ksicht, ale bez Tomáše Svobody a Filipa Vícha, bych byl úplné nic.

Teď jste vyjmenoval i několik jmen ze CNN, což jste v minulosti zmiňoval jako své vysněné působiště. Změnilo se na tom něco?

Je to stále tak, ale sám procházím určitou změnou, hodně o tom přemýšlím. Dříve mi totiž připadalo nepředstavitelné, že bych v životě dělal něco jiného než novinařinu. Teď už ale vím, že dřív nebo později budu dělat něco jiného.

A co to bude?

To nevím, ale nedokážu si představit, že bych měl do konce života to, co dělám teď. Fascinuje mě třeba, jak si v CNN hrají s grafikou, hudbou, grafy. Tak možná bych chtěl dělat na pozici člověka, co toto všechno dává dohromady, dotváří ten konečný obraz. V zahraničních médiích tomu říkají Executive Producer. V Česku je totiž spousta zajímavých novinářských produktů, které ale neumíme prodat.

Proto jsem zmiňoval tým Richarda Questa, který je v tomhle dokonalý. Zpracovávají mnohdy čísla, nudné informace, které ale podají tak, že já si k té televizi sednu a deset minut na to koukám.

„Poctivá novinařina je sexy“

Je tedy v české novinařině problém ve financování?

Ano, částečně je. Je rozdíl, jestli mohu jednou za čas do světa poslat jednoho reportéra, nebo to může být zpravodaj, který bude trvale žít v zahraničí. A je rozdíl, jestli, když už se něco děje, mohu poslat dva lidi, nebo patnáct lidí. A není to vůbec o tom, že by v Česku nebylo patnáct dobrých novinářů, jen si je tam téměř nikdo nemůže dovolit poslat.

Co byste poradil dnešním začínajícím novinářům? A čeho by se měli naopak vyvarovat?

Měli by si uvědomit, že informace a poctivá novinařina jsou sexy. Dřina se totiž vždycky vyplatí a tak bych poradil, aby na sebe byli nároční, ať sami se sebou nejsou nikdy spokojení. Ať se snaží svoje vědomí o českém prostředí kombinovat s technikami, které se v novinařině používají v zahraničí.

Protože proč by mělo stačit být nejlepší v Česku? Proč bychom tu jednou nemohli mít novináře, kteří dostanou Pulitzerovu cenu? Je to jenom o tom chtít.

Filipe, díky za rozhovor!

Také děkuji.

Titulní foto: Tomáš Tkáčik / Archiv Filipa Horkého
Foto: Archiv Filipa Horkého, Seznam.cz