Pavel Kacerle: Ze sklepa do Hollywoodu 1.díl

Pavel Kacerle: Ze sklepa do Hollywoodu 1.díl

, /
Pavel Kacerle: Ze sklepa do Hollywoodu 1.díl

Před několika měsíci, při cestě po Spojených Státech, jsem v New Yorku narazil na úžasnou skupinu talentovaných lidí, kteří mě obeznámili s projektem CzechCrunch. Po návratu do Londýna mě jeden z nich požádal o krátký rozhovor, popisující co dělám a jak jsem k práci tvorby digitálních efektů u filmů vůbec dostal. V tu chvíli jsem ani zdaleka netušil kolik dalších lidí se nachází v podobně palčivé situaci, jako jsem se nacházel já. Díky překvapivě velkému zájmu některých z vás, jsem se proto rozhodl několik vět ke svojí historii sepsat právě sem s vidinou, že někomu z vás moje zkušenost pomůže. Druhý díl bude na CzechCrunchi následovat už pozítří.

Je vám čerstvě osmnáct, rodiče vás tlačí do střední školy, protože v jejich očích člověk bez vzdělání nemůže v životě uspět. V peněžence máte sotva dvě stě korun, které tvoří váš veškerý finanční základ. Média vám do hlavy vštěpují , že bez milionů na kontě a skvělého auta mít pěkný život nebudete. Chtěli byste být úspěšní a slavní, nicméně se nedokážete rozhodnout v jakém oboru začít a už vůbec netušíte, jak svých rozmazaných cílů dosáhnout.

Pavel Kacerle: Čech, který tvořil vizuální efekty pro filmy jako Iron Man nebo Captain America

Pavel Kacerle se roce 2009 rozhodl přerušit studium, půjčil si v bance 10 tisíc dolarů, aby následně odletěl do...

Možná i něco zkusíte, ale výsledky se v krátkém horizontu nedostaví a vy upadáte do deprese z toho, že nejste ten, kterému bylo shůry dáno. Když se v podobném kruhu točíte už dostatečně dlouho, dojde vám, že přes všechny ty rány, které vám cesta přináší, se nemůžete pořád vracet na začátek. Musíte zavřít oči, zacpat si uši a pokračovat dál.

Do školy si píšete omluvenky sami, protože je lepší trávit čas čímkoliv jiným, než tím, co vás absolutně nezajímá. Nemůžete, ale čekat, že to půjde věčně a tak vám po několika neomluvených hodinách hrozí vyhození. Život se láme a tak je na čase udělat něco zásadního.

sps1

V mezi řeči vám kamarád ukáže, jak pro svůj ,,super – raperský,, klip připravil jednoduchou 3D scénu, ke které jedním dechem dodáva, že se s programem učil 5 let, než byl schopen něco takového vyprodukovat. Jako fanoušek technologií přesto propočítáváte kolik by vám bylo, kdybyste se do něčeho takového taky pustil.

Vracíte se domů s úsměvem, protože máte své eso v rukávu a předstupujete před rodiče s jasnou vizí – budu jednou dělat ty největší a nejznámejší filmy pro Hollywood, takže opoustím nedokončenou střední školu a příštích několik let budu sedět doma a ,,čučet,, do obrazovky. Následuje obrovské peklo, při kterém je vám vysvětleno, že za barákem, na malé vesnici ve které bydlíte, stojí pouze les a rozhodně tam nikde ani jeden z rodičů nezahlédl nápis Hollywood. Že pokud opustíte školu, tak se budete muset začít živit sami. A že si ve vašem věku nedokážete vážit hodnot, které máte.V podstatě si kazíte život. Argumentujete tím, že je jiná doba. Školy rok co rok produkují stejně prefabrikované studenty, kteří mají naprosto totožné vzdělaní a schopnosti jako dalších tisíce na trhu, – kteří již na práci čekají.

S tím, ale neuspějete. Dostáváte ránu a musíte se rozhodnout, zda zpátky na start, nebo vsadíte na jednu kartu, při jejímž špatném využití si možná zničíte život.

Jako student, který nedostává kapesné od svých rodičů, musíte své výdaje uspokojovat občasným hraním po místních klubech jako DJ, což sem tam nějakou zlatku hodí. Co je, ale daleko důležitější, narazíte na několik zajimavých lidí.

A o tom celý úspěch je. Lidé ve světe ovládají peníze, lidé řídí firmy a v podstatě i celý chod trhu. Pokud neumíte pracovat s lidmi, neinvestujete čas do vztahů a nerozšiřujete své jméno ve vaší industry dál a dál. Vaše cesta bude složitá a pravděpodobně do cíle nedorazí. Nicméně klíčoví hráči trhu vás jen tak poslouchat nebudou, dokud je nepraštíte palicí po hlavě, nebo jim nepředvedete něco, co ještě nikdy předtím neviděli, či nezažili.

Co první hledáte když potřebujete rychle získat zkušenosti a nové informace? Vzdělaní. Které vzdělaní vám nabídne něco unikátního a těžce dosažitelného pro vaší konkurenci? To které přinesete z dálky, ideálně z místa, kde se podobná věc dělá na nejvyšší úrovni.

A tak si sedneš k vyhledávači, plný touhy dokázat všem co tě odrazují, že nemají pravdu. Najdeš si několik škol za oceánem a …zjistíš, že jsou sakra drahé.

Velké ryby trhu se sice dívají na tvůj nápad pozitivně a mentálně tě podporují. Nicméně s notnou dávkou skepse neotevírají svá konta a ty brzy pochopíš, že ještě nepřišla jejich chvíle. Rodiče takovou částkou nedisponují, tak se jich ani nemá cenu ptát. Co takhle nejlepší kamarádi? Je nějaký, co by si vzal tak velkou půjčku v bance a věřil ti, ze ji vrátíš? Ne. Většina z nich nechodí ještě ani do práce a banka by je stejně nekryla.

Přeci jen tam jeden je, který by si ji technicky mohl vzít. Je z chudé rodiny, ale zná tě mnoho let a věří v tvůj zápal a schopnosti. Co se, ale stane když se ze školy vrátíš, nenajdeš práci a nebudeš mít na jeho splátky, které jsou napočtené na pět let? Kdo si to půjde odsedět, ty nebo on? A to máš tu drzost, nechat ďáblu upsat jeho místo sebe?

Když věříš ve svůj úspěch, na tohle se sám sebe asi prostě neptáš, jsi sobec. Máš světlo na konci tunelu a jdeš. Možná selžeš, ale na to ať čas odpoví sám. Dostaneš peníze, ale co jazyk? Na vesnici žádná anglicky mluvicí učitelka před dvanácti lety nebyla, a tak ses jako dítě dal na němčinu. Utěšuješ se, že měsíc s hlavou v knihách, tě z kaše dostane.

Přihlášku na školu za tebe vyplní sestra, stejně jako další korespondenci se školou a zbylé papírování ohledně vstupu na americké území.

Do začátku školy ti zbývají tři týdny. Rodiče si klepají na čelo, kamarád musí lepit první splátku ze svého, angličtina se ne a ne zlepšovat a ty už víš, že nejde udělat krok zpět.

Přes internet kontaktuješ čecha žijícího ve Philadelphii, kterého si najdeš na internetu a přesvědčíš ho, aby ti na začátku pomohl a vyzvedl tě na letišti, protože nemáš ani páru o tom, jak se v NYC zorientovat. To ještě nevíš, že přestane komunikovat a na letiště ani do NYC nikdy nedorazí, protože má vlastních problému nad hlavu a zcela logicky jsou pro ne prioritnější než ty tvoje. (k němu se ještě vrátíme později)

S úsměvem na Ruzyni odklepáváš poslední minuty do startu letadla, rodiče stále věří, že nikam neodletíš, protože přece nejsi blázen. V hlavě se ti pomalu srovnala realita, která přestala být tak růžová, jak se na začátku zdála. Opar optimismu zcela ustupuje ve chvíli, kdy ti americká letuška podává nějaký formulář, který bys měl vyplnit pokud se chceš dostat přes celníky a ty nerozumíš ani slovo.

Deset kilometru nad Atlantickým oceánem přestává všechna sranda a život se začíná pomalu ptát co ještě sneseš.

O tom jak a jestli se dostaneš přes pasovou kontrolu a přežiješ v Brooklynu…až příště.

Druhý díl článku si můžete přečíst ZDE.